Kde se v hudbě skrývá „emoce“? Jak se taková „emoce“ vůbec rodí? Jak takovou „emoci“ předat, aniž by ztratila na naléhavosti? Švédská anomálie PAIN OF SALVATION by mohla na toto téma sepisovat eseje. Řadová alba progresivního seskupení valné většině posluchačů neučarovala jen instrumentální komplexností, ale i syrovostí a hloubkou emocí v nich utajených. A pokud chcete znát tajemství bolesti i naděje v notách… pak vítejte v dílně samotných mistrů.

12:5 je odvážným obnažením skladatelských postupů PAIN OF SALVATION, zkouškou tichem a intimitou. Tahle živá deska totiž neprezentuje Švédy jakožto metalové seskupení, nýbrž spíše jako ztišené baladiky (byť jejich dravý naturel nepopírá). Pětice muzikantů usedla před publikum „odpojena“, zbavena podpory honosné produkce a bohatých klávesových rejstříků, aby předvedla samotné nitro své hudby. Jak obstála?

Na jinotaje si hrát nebudu. „12:5“ je nejlepší unplugged, jaký jsem kdy slyšel, na styly nehledě. Tvůrcům se povedl husarský kousek – přechodem do akustiky zcela smazali jakékoli svazující žánrové stopy a dali svým kompozicím punc hravosti, přelétavosti a nezařaditelnosti. Vstupem do světa „12:5“ zapomeňte na PAIN OF SALVATION, jaké je znáte, tihle pánové jsou náhle jiní. Stejně naléhaví, stejně přesvědčiví, ale přesto jiní. Jejich písně jsou mnohem přístupnější, čitelnější, a přesto neztrácejí nic ze své krásy, komplexnosti a kompoziční preciznosti. Brilantní skladatelská práce je patrná od prvních minut – pět částí úvodní kapitoly „Brickwork“ přesně koresponduje s názvem. Pět odlišných cihel, dohromady se skládajících do skvostné architektury, ve které se střídají posmutnělé nálady s akustickými odpichy i tklivými baladickými party. A svérázná hra pokračuje celou hodinu. Není mi přesně určiti, nač vlastně pánové hrají, protože tu je z kytarových partů patrný vliv balajky, tu mandolíny, tu zazní jako horkokrevné řecké bouzouki. Daniel Gildenlöw s Kristianem Hallgrenem neposedně poletují mezi styly,  tu se nechají inspirovat flamengem, tu zajiskří bluesovým feelingem, tu zadovádí na keltsky skočnou notu. Ve výsledku i známé skladby dostávají zcela nový rozměr, nejsou automatický přepisem originálu, ale zcela novou interpretací, která nemůže zklamat ani příznivce kapely ani příznivce akustické hudby.

Skutečnou ozdobou alba je vokální stránka. Nejde jen o procítěný a pestrý projev Danielův ale především o precizní práci s harmoniemi a vícehlasy, na nichž bazíruje celá kapela. Kdepak, přátelé, tohle není banda nedouků, tohle je parta skvělých muzikantů, kteří přesně vědí, jak se staví složitá vokální linka, bridge a refrén. A co víc, vědí si rady i bez studiových berliček! To, co předvádí hrdla PAIN OF SALVATION na 12:5, je prostě skvostná práce, nevídaná souhra a odvaha hrát si s možnostmi lidského hlasu. Jako tmel výtečných kytar a hlasových schopností kapely funguje skromný a tak trochu ukrytý Fredrik Hermansson,  jehož doménou je v akustické variantě především klavír. Proč skromný? Protože jeho hra je jako echo, které vystupuje z překrásné matérie písní; nestaví se na odiv, pouze souzní s panující náladou, prozpěvuje si tak trochu v pozadí, ale když se do těch tónů zaposloucháte… Nádhera pod příkrovem nádhery. A tam někde hluboko se rodí emoce, kterou nástroje pouze zesilují a posílají vstříc Vašim mozkům… Tahle emoce není jen křehká, éterická, ale dovede se navzdory absenci elektřiny vybičovat i k řádné údernosti. Nelze než obdivovat, kterak jsou typicky progové kompozice v křišťálovém balení řízné a hutné. Kolik mají ohně, dravosti. Toť práce skutečných mágů!

Neměl jsem PAIN OF SALVATION přehnaně v lásce, ale jak se říká, chytrému napověz, hloupému dolož. A „12:5“ mi velmi názorně doložilo, proč je v současnosti tahle kapela to nejlepší, co progresivní odnož nabízí. Nejedná se totiž o hudbu, jejímž raison d´etre je touha ohromit… Pravým smyslem hudby švédských kouzelníků nálady je touha vyprávět skrze hudbu o bolesti, lásce, ztrátě… ale i veselí a životě. Zkuste jim dopřát sluchu. Krystalicky čisté krásy je dnes po čertech málo…