Marná sláva, ale symfonický drakobijec Christopher Johnsson se nenávratně ponořil za zenit svojí metalové tvorby. Ačkoli je Secret Of The Runes poměrně zdařilým reparátem za totálně zpackaného a nevyváženého orchkastráta Deggial, přece ani při největším vypětí nedosahuje vrcholným okamžikům tvorby Therion po kolena. Při veškeré (a nemalé) snaze dokázat, že švédská kapela je stále schopná produkovat vysokojakostní metal, který sbory a orchestraci využívá pouze jako doplněk, vyplývá na povrch sílící bezzubost a nejistota.

Začátek je z kategorie snů – úvodní kompozice Ginnungagap je úchvatnou demonstrací toho, co by Therion byli, kdyby měl Chris samé světlé chvilky. Kytary po časech bezpohlavního bzučení nabývají kousavosti a hutnosti, nad nimi se znovu objevuje decentní orientální opar a brilantně načrtnuté záseky evokují časy, kdy se Hydra vznášela nad královským smrti. Jak sbor, tak „nadstandartní“ instrumentace zapadají do kostry úvodní skladby nádherně a hladce... Omámen šeptám slova o návratu na trůn... Bohužel, naposled na celém album. Následující příliv dalších a dalších runových mysterií jen popouzí k narůstající nevoli. Nádech geniality se vytrácí v nenávratnu, zato sílící démon bezzubosti, který totálně pohřbil minulou řadovku, se zvesela ušklíbá. Tentokrát se sice Therion vyvarovali až příliš laxního a opomíjivého postoji k metalové složce – převažující část materiálu utěšeným zvukem elektriky nejen disponuje, ale dokonce se od něj odvíjí – leč co je to platné, když svojí kvalitou a kompoziční (ne)rafinovaností nedokáží album povznést nad propasti průměru. Ano, sem tam se mozkovna kapely blýskne nějakým tím pěkným motivem, chytře zapasovanou vybrnkávačkou, krkolomným sólem, nebo nepostradatelnou speedovou vsuvkou, ale vše je, řečeno filosoficky, zcela v intencích očekávaného. Být na pitevním stole jiný objekt, nežli tvůrce velkých milníků metalu, asi bych přimhouřil oko a zhusta i pochválil, jenže na Therion nelze než vzít přísnější metr. A vedle nesmrtelných monolitů skladatelské invence vypadá Secrets Of The Runes jako chudý příbuzný...

Jenže nejde tu přece jen o metal, Johnsson to je v posledních letech zejména zdatný klasický komponista a aranžér. A jako takový na novém počinu samozřejmě obstál. Má – li Chris po ruce sbory, smyčce, dechy, plechy, je jistý a téměř neomylný. Kdo slyšel jeho excelentní soundtrack k art filmu The Golden Embrace, musel pochopit, že Johnssonova vize nekončí u grošového efektu. Stejně tak v této runové opeře. Chytré vstupy sborů, mystické zvuky flétny, táhlé plochy smyčců – vše naaranžováno s vkusem a citem pro atmosféru. Zde se Therion jen tak někdo nevyrovná. Pozornosti neujde to, že kapela zůstala při zemi a nepozvala si tak monstrózní těleso, jako na Deggial. Ke zdaru věci. Orchestrální doplňky jsou užívany s citem pro vyváženost a paradoxně právě tak lépe vynikne kouzelná moc jejich hlasů.

Stejně jako instrumentace i sbory patří u Šelmy k parádním disciplínám. Brilantní harmonie ženských a mužských hlasů (vzhledem k „severskosti“ tématu alba znějí však více dunivé maskulinní vokály), síla germánsky ostrých invokací. Neprůstřelný Johnsson se vším všudy. Nicméně jeden dominantní hlas postrádám. Hlavní zpěvák má dar sjednocovat. Kde jsi, Dane Swano?

Kde jsi, staré chvění na duši? Asi mi již nezbyde ničeho jiného, než melancholicky naslouchat starým dílům. Oč dokonalejší roucho mají nové výtvory švédské legendy, o to více postrádají ducha a atmosféru. Secret Of The Runes je řemeslně pozoruhodným počinem, který se vrátil k metalovějšímu soundu, nicméně samo sepětí kovu a klasiky již zdaleka nezní tak úchvatně. Čas letí a svět se hýbe...

P.S. Digipack s dvojicí výborných bonusů je vybaven vskutku skvostně vyvedeným bookletem. Inu, Nuclear Blast nešetří...