SONATU ARCTICU jsem nesnášel už od prvního letmého poslechu debutové desky. Zpočátku mi nějak nebylo jasné, jestli si finská sebranka dělá z posluchačů srandu, nebo zdali opravdu věří tomu, co hraje a hlavně tomu, že by to mohl někdo na přelomu milénia ještě poslouchat. Happy speed metal podobného ražení tedy rozhodně nepatří mezi druhy hudby, které bych pokládal za nepostradatelné. Můj omyl byl však záhy odhalen a oči poněkud prozřely ve chvíli, kdy jsem viděl, jaký humbuk se kolem kapely spustil. Což ovšem s mojí averzí ani zdaleka nepohnulo. Nedůvěru v kapelu rozpustila až druhá deska „Silence“, kde už jsem se několika hitovým písním neubránil a musel si hrdinsky přiznat, že se mi to bohužel začíná líbit. A ačkoliv jsem nečekal od novinky nijaký zázrak, sprosté slovo na její adresu opět utrousit nemohu.

A co že je na ní tak vynikajícího? Tak předně hlavní těžiště SONATY ARCTICY, kterým je hitová bombastičnost, sbližující rychlou pětici s masami. A musím říct, že velmi účinně. Kapela neuhnula od vytyčeného cíle ani o kousek. Absolutní melodika a hitovost, která tvoří základ jejich krystalicky čistého speed metalu, se nikam nevypařila. Ba naopak. Nabyla krystaličtějších tvarů a rozmanitějších podob než kdy dříve. Nové album je především hitová, veselá, instrumentálně nadprůměrná hudba s velkou podporou kláves (ovšem ne tak velkou jako mají třeba kolegové z NIGHTWISH) a zpěvákem schopným zpívat bez problémů vysoko, čistě a hlavně s hlasovým zabarvením, které si nespletete kupříkladu s Němcem Tobiášem či jinými Kopyty (jo já tyhle zpěváky opravdu nemám rád a taky to sem budu pořád psát). Pokud bych měl hodnotit strukturu skladeb, pak budu stručný: stejné jako posledně. Většinou, ale ne zcela. SONATA už nedrhne výhradně pelášivé skladby, ale zapracovala na aranžích i v pomalejších tempech. Konkrétně třeba ve vynikající „The Misery“, výborné úvodní části „Gravenimage“, nebo slaďoučkém kýčovitém ploužáku „Draw Me“. V osmé „Broken“ je dokonce i znát náznak jakési skladatelské progresivity, která se ovšem u SONATY ARCTICY omezuje pouze na to, že písnička nezní jako ty ostatní na albu. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že právě ony progresivní pasáže a zpěvákovo frázování už jsem někde slyšel. Mám podezření na jakýsi popový hit 80. let, který jsem kdysi slýchával. Jistý si ale nejsem. Ale nepropadejte panice. Už otvírák „Abandonned…“ na vás vyprskne notnou dávku klasického arktického dobronáladového metalu, který je velmi dobře patrný i ve zbytku mnou nejmenovaných skladeb. Vrcholem všeho je pak singlová hitovka „Victoria´s Secret“! Viktoriin sekret je totiž totální hardcore ultra happy speed metal. Naprostý extrém mezi veselou hudbou, což vám jistě prozradí už počáteční klávesový motiv.

Co k tomu říct víc? Fanoušci tohoto za metal převlečeného popu si jistě mnou spokojeně ruce, příznivci melodického metalu asi při vyslovení jména SONATA ARCTICA také zbystřili. A ti ostatní? Patrně se SONATĚ i tentokrát vyhnou velikým obloukem. Já jim to za zlé rozhodně nemám, stejně tak jako oni určitě nebudou mít za zlé mně, že se nějak nemůžu dostat z osidel několika roztomilých hitů.