INTO ETERNITY jsou z Kanady. Tohle zjištění samo o sobě jistě postačí lidem, kteří vědí, že z téhle nádherné a divoké země do světa sice nikdy neproudilo nějaké ukrutné množství kapel a interpretů, za to však jejich kvalita mnohonásobně převyšovala kvantitu, takže ať už z té tvrděrockové scény namátkou vzpomeneme RUSH, ANNIHILATOR nebo kupříkladu VOIVOD, dostaneme vždy seskupení, které v čase svého rozpuku posouvalo (a mnohdy stále ještě posouvá) do té doby platné hranice o notný kus směrem do neprobádaných území. INTO ETERNITY sice žádnými objeviteli nejsou, ale kvalitu nastavené laťky bez problémů udrží. Aby také ne, „Buried In Oblivion“ je již třetím potomkem do jejich vyšlechtěné rodinky.

Pokud bychom jukli na adresu domácího vydavatelství Century Media, můžeme se o těchto sympatických Kanaďanech dozvědět mimo jiné i to, že k jejich oblíbencům patří RUSH, DREAM THEATER, DEATH, NEVERMORE a IRON MAIDEN. A pomyslný průsečík vyjmenovaných by také zhruba mohl i vystihnout, čím se naše razantní pětice prezentuje ve vlastní tvorbě. Snad jen podobnost se zasloužilou Pannou Železnou lze zachytil maximálně tak v nějakém tom dvojhlasném sólíčku, protože jinak si razí cestu vpřed zcela odlišnými výrazovými prostředky, které s tvorbou Eddieho tatíků nemají zhola nic společného. Používají moderní sound, hustý avšak čitelný, jen se při poslechu nemohu zbavit dojmu, že bicí trigerovali až přes míru, zní totiž téměř automatově.

Většinu posluchačů zřejmě zarazí začátek celé desky, neboť ruce kytaristů sjedou po strunách v divém arpeggiu, až se může zdát, že jsme omylem zabloudili na desku nějakého „kytarového hrdiny“. Samozřejmě, jde pouze o zdání. Když zabublá basa a přidají se škopky, hnedle totiž vytane připodobnění k samotné Smrtce páně Schuldinera a věřte, že rozhodně ne naposledy. Sypačka na první dobu, čistý hlas střídá chropot a všem musí být jasné, že tohle seskupení u žádného motivu dlouho nevydrží. Jednička „Splintered Visions“ ještě není příliš průkazná, ovšem od dvojky „Embraced By Desolation“ jsou nejvyšší karty kapely pěkně vyrovnané na stole lícem vzhůru. Instrumentální bravura jako pikové eso, skladatelský nadhled coby kára, časté změny temp a rytmů mají tvar křížový a příjemný vokál s výtečnými vícehlasy zdobí srdcová červeň. Když se po několika propletencích píseň zlomí do výstavního melodického refrénu, drží vás skupina již dávno pevně v hrsti. Skřehotem až deathovým hláskem umrlčího skřivana disponuje povícero persón v osazenstvu, takže tím je zaručena i velká variabilita použitých vokálů a různorodost rozhodně slouží albu ke cti. Byť subjektivně mi přece jenom jako nejsilnější přijdou „čisté“ pasáže. A nejpovedenější položky alba? Tak třeba čtyřka „Beginning Of The End“, která přes blastovní rychlopasáže disponuje i DEATHu nejpodobnější mezihrou a výstavním refrénem plným rytmických parádiček. Závěr alba je klidný, ovšem doslova nabitý křehkou krásnou a bezezbytku potvrzuje moje slova o tom, jak jistí v kramflecích jsou si tihle hračičkové při bloumání v poklidných zákoutích. Akustickou titulní baladu, postavenou na hodně povedené melodii, totiž nechají splynout s ostrojízdou „Black Sea Agony“ kde hlavní motiv pozmění k obrazu svému, aby jej na konci v plné metalizující síle nechali zabrat předem vydobyté pozice. Křehkost závěrečné „Morose Seclusion“ tu nádheru jen pečetí.

INTO ETERNITY tedy zbývá doporučit nejen příznivcům „namakané“ muziky napříč všemi standardními metalovými žánry, nejen obdivovatelům velkých hráčských výkonů, nýbrž rozhodně i stále plačícím pozůstalým po průkopnících DEATH, kterým by „Buried In Oblivion“ mohlo alespoň na čas zacelit krvácející ránu, hladovou po podobně silné a promyšlené hudbě.