OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První dubnový páteční večer v prostorách plzeňského kulturního domu Šeříková nabídl svým návštěvníkům, jejichž počet bych skromně odhadl na necelou tisícovku, hned pro začátek malou ukázku toho, jak složité je zřejmě uspořádat podobný koncert. Pořadatelé se totiž nejprve vyznamenali tím, že pro start celosvětového turné německých EDGUY zvolili právě KD Šeříková, jehož kapacita přesně vyhovovala návštěvě, což se promítlo minimálně v tom, že všechny účinkující kapely musely mít hřejivý pocit vystoupení před vyprodaným sálem, nicméně tuto svoji trefu vzápětí zazdili tím, že nejenže původně všude avizovanou FATA MORGANU bez jakéhokoliv vysvětlení nenechali vystoupit (a čert vem, jestli to bylo dobře nebo ne), ale také tím, že do sálu začali pouštět až po startovací dvacáté hodině, přičemž samotný hudební set nechali rozjet téměř vzápětí, když si ještě většina fans nechávala u vstupu roztrhnout vstupenku a orazítkovat hřbet ruky. Netuším samozřejmě, nakolik byli s ohledem na večerní a následně noční dobu produkce limitováni časově (druhý východ ze sálu, otevřený po celý koncert coby klimatizace přímo do okolního sídliště, tomu ostatně nenapovídal), nicméně by určitě nebylo od věci, kdyby se buď do sálu pouštělo dřív nebo naopak se předskokani NOCTURNAL RITES malinko přitáhli za uzdu. Snad tedy příště.
Zmínění švédští heavy-speed metalisté, mající na kontě aktuálně žhavou novinku „New World Messiah“ (mimochodem jejich šesté album), si byli své role otvírače dobře vědomi, a tak předvedli asi to nejlepší, co se od nich dalo čekat. A to jak ve smyslu vybraných skladeb, tak i v předvedeném výkonu, který korunovaly zejména opravdu výborné (a navíc i slušně zazpívané) sbory v podání obou kytaristů a basisty. Možná i proto jsem se během celého jejich půlhodinového setu nemohl zbavit dojmu, že naživo znějí vlastně o sto procent lépe než na deskách, které jsem si ostatně ve svém soukromém hodnocení umístil do kategorie „jedna píseň slušná a zbytek vycpávka“, což samozřejmě nepovažuji za vizitku právě výstavní. A že na tom asi něco bude mi potvrdila i sama kapela, která v drtivé většině zahrála titulní a takto nejprofláklejší skladby jednotlivých alb, namátkou koncertní otvírák „New World Messiah“, „Afterlife“ nebo „Shadowland“. Jak jsem ale poznamenal už v úvodu, NOCTURNAL RITES si byli zřetelně vědomi své role, a v rámci toho zahráli skutečně s maximálním možným účinkem.
To němečtí BRAINSTORM šli na věc docela jinak, zřejmě vycházejíce z toho, že jejich poslední album „Soul Temptation“ (2003), v pořadí jejich diskografie již páté, se skutečně povedlo. Proto v čase, který jim byl vyhrazen (hráli o něco málo déle než švédští předjezdci), těžili hlavně z něj, a ke vzdálenější minulosti se moc nevraceli. Což jsem já osobně přivítal, neboť na tomhle albu tak trošičku ujíždím, a tak jsem si živě zahrané tutovky jako „Shiva´s Tears“, „Fornever“ nebo „The Leading“ vychutnal až do předposledního doušku. Předposledního proto, že zvukově se tradičně nijak výrazněji nedařilo, takže co vystačilo NOCTURNAL RITES, nebylo už dost dobré pro BRAINSTORM disponující doplňkovými klávesami, a vůbec daleko více power-metalovějším a tvrdším výrazem. Také proto jsem zpočátku neoprávněně podezíral vokalistu Andyho Francka z toho, že zpěv fláká, a proto jsem měl po dobu několika úvodních skladeb pocit, že kapela na rozdíl od drážek CD živě klávesy neužívá. Postupem času jsem se ale v tom co vycházelo z reprobeden zorientoval, a s odstupem jsem si mohl klidně uzavřít, že vystoupení BRAINSTORM bylo opravdu dobré a sneslo by veškerá přísnější měřítka.
Ne tak jako vrchol večera, němečtí „metalisté v růžovém“, pětice EDGUY. Ti už se mohli roztahovat na celém pódiu z něhož ubyly jedny bicí, na pozadí se objevily nezbytné kulisy včetně dvou krátkých schodišť po stranách, a hlavně krom klasického světelného parku mohl bystrý fanoušek zahlédnout i čtveřici dalších, speciálních reflektorů na kratších stojáncích, jejichž hlavice otáčející se do všech stran slibovaly se světlem dokázat nemožné. Něco málo po desáté večerní na místo určení přibyli i samotní aktéři, a to, jak jinak než stylově, za zvuků intra nového alba „… Ladies And Gentleman, Welcome To The Freak Show!“, po němž se ovšem nerozjela logicky očekávaná „Mysteria“ (ta zazněla o něco později), ale o trošičku šedivější „Under The Moon“. Potud bylo vše v pořádku, protože i zvuk se výrazně zlepšil, světla byla téměř dokonalá a kapela samotná se také zdála být docela ve formě. To jsem však ještě netušil, že Tobias Sammet, vůdčí persona těchhle německých hochů, je také ukecaný jako některé přebornice opačného pohlaví v životní formě! A tak místo toho, abychom se ponořili do víru melodického metalového reje a vypluli jsme z něj až na samotném konci celého koncertu zpocení a vyždímaní jako citrón, museli jsme co chvíli trpět pod Sammetovým (chtělo by se napsat „sametovým“, ale to by vedle sebe vypadalo divně, co vy na to?) hláskem, vyprávějící v angličtině jíž stejně nikdo nerozuměl všelijaké nesmysly, jakože děvčata pozor, tenhle kytarista je ještě nezadaný a podobně. Pauzy mezi jednotlivými písněmi se tak prodlužovaly a prodlužovaly, do toho samozřejmě nechybělo nezbytné frontmanovo roztleskávání a nekonečné „Éééééooóóóó!“ do davu a zpět, takže o nějakém jednolitém a souvislém zážitku nelze mluvit ani náhodou, když na píseň se čekalo v průměru pět minut a za celou cca. hodinu a půl, co vystoupení trvalo, se klidně daly zvládnout ještě tak další tři až čtyři skladby navíc. A to ani nemluvím o sólu na bicí, které se pochopitelně konalo rovněž.
Ve šťastných okamžicích kdy se skutečně hrálo jsme si však bez ohledu na popsané okolnosti mohli v přímém přenosu do detailu osahat a vychutnat to nablýskané a naleštěné kovové umění, jak ho na všech svých dosavadních sedmi studiových albech EDGUY předvádějí. Hojně zastoupená byla čerstvá novinka (jednalo se přece o „Worldwide Hellfire Tour 2004“), krom zmíněných kousků namátkou ještě singlová „King Of Fools“, uhozená „Lavatory Love Machine“, „Navigator“ nebo předlouhá „The Piper Never Dies“. Několikrát se kapela ponořila do alba „Vain Glory Opera“ (1998), a pak už jen tak sem tam naťukávala jednotlivé skladby z ostatních desek. Velmi jsem se těšil na titulní kus „Mandrake“ (2001), protože už jen při představě jeho magnetizujících kláves zahraných živě mi běhal mráz po zádech. A když pak dozněl, musím se přiznat, vracel jsem se náhle zpátky na zem, protože jsem se při něm skutečně pohyboval v úplně jiných dimenzích, tak zdrcující to se vším všudy bylo. Kupodivu nedošlo na balady v klasickém slova smyslu, nepočítám-li jemnou hitovku „Land Of The Miracle“, a kupodivu (tedy alespoň mému) jsme se v prvním přídavku dočkali i trochy z výborného Sammetova projektu AVANTASIA, konkrétně skladby „Chalice Of Agony“ z druhého pokračování, v němž Sammet s dokonalým imitátorským talentem zazpíval i part Kaie Hansena. Nebýt zkrátka nucených prostojů, byl by to zážitek jako hrom.
Se vší úctou tedy můžu prohlásit, že co se poctivé hudební práce týče, jsou EDGUY dokonalými profesionály, a to každým coulem. Naneštěstí jim však v Plzni šlo i o něco jiného (těžko soudit co, v podvědomí jim třeba mohla strašit délka a únavnost právě nastartovaného turné), a tak to prostě nebyl ten totálně emotivní zážitek, po němž se člověk cítí jako onen citrusový plod o něž jsem už psal. Věčná škoda, neboť kapela si přivezla vhodné předskokany, český posluchač po ní evidentně prahnul a příští deska se už třeba nemusí povést tolik jako aktuální „Hellfire Club“. Nu což. Jak praví klasik, každý svého štěstí strůjcem a my si alespoň příště budeme moci rozmyslet, zda těm klukům německým zase skočíme na špek.
Foto: Metal Man
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.