Oni se vracejí... Bytosti z 13. století, pohřbené, oplakané a náhle polité živou vodou krevní msty. Přicházejí nás srazit na kolena. Po fenomenálním výletu kamsi do tajemných říší Fatherlandu, kde v září slunce hoří bájná Metropolis, přišel nečekaný umíráček bezesporu největší gothic rockové skupiny, jakou kdy tato malá země (a možná nejen ona) nosila. Ale jako vampír vstává ze své rakve, tak naštěstí svůj hrob opustila i kapela sdružená kolem charismatického Petra Štěpána. Přišly koncerty a teď přichází i nové album „Vendetta“... jak blesky z nebe.

Otázka je, kudy vede cesta z fenomenální „Metropolis“. Cesta, po které stojí za to kráčet... Jisté obavy z dalšího směřování kapely byly na místě a ideové proklamace o mixu gotiky a chladu Matrixu zaváněly čímsi ztuchle nepřívětivým. Ale dost bylo balancování na ostři pochybností, teď už je nad Slunce i Měsíc jasné, že Třináctka pokračuje v nastoupené cestě bez sebemenšího zakolísání, suverénně, přesvědčivě, lehkým krokem... „Vendetta“ rozhodně není rázným posunem, překvapivým zjevením, či odvážným krokem do neznáma. Těží z odkazu předchozí řadovky, z níž si uchovává jistý minimalismus, když kostru skladeb tvoří především úsporné a jednoduché klávesové rejstříky, jakoby vyvanuté z hlubin 80. let. Umělé, strojové. Pekelně chytlavé. Stejně tak precizní rytmika zůstává pevným podkladem – výtečný zvuk dává vyniknout jak kypějící base Martina Soukupa, tak tepajícím bicím Pavla Štěpána, které se po delší době znovu pouštějí i do dunivých rockových eskapád (rozjařený „Shelley“). „Vendetta“ – to je triumf gotického minimalismu, úsporné melodie a padnoucích vokálních linek...

A ovšem též – Štěpánovy kytary, která se znovu vrací na výsluní energickým rockovým soundem, který má grády jako nikdy před tím. Už titulní song, v němž si šest strun pod vládou pana kapelníka přisazuje hodně silovým riffem, volá do světa jasným hlasem: Třináctka se vrací do svých „tvrdších“ dob. Jenže marná sláva, byť je kytara hodně patrným cejchem, stále je jen přízdobou, podobně jako v živých verzích písní z alba minulého. Je oživením, novou silou, přesto prim hrají výše zmíněné atributy. A tyto atributy jsou využity v kompozicích, které patří mezi to nejlepší, co XIII. STOLETÍ kdy vytvořilo. Nečekejte žádné převratné změny, snad jen melancholický nokturnál „Obřad za mrtvé“, který je doménou precizního Štěpánova přednesu a komorně broukající samplované harmoniky, představuje na poměry jihlavských lehké překvapení. Potěšující je, že kapela nachází jistotu v mezinárodních vodách, vždyť skočně uplývající „Berlin & Vienna“ a Sestřičkami milosrdenství nestřídmě prosycená „Into The Gardens Of Delight“ patří k nejatmosferičtějším položkám, anglickým textům navzdory. Převahu však stále má mateřština, která propůjčuje kouzlo všem odstínům, ve kterých se Třináctka právě vyžívá. Ať jsou to uhrančivě komornější inkantace (nádherně snivá singlovka „Horizont události“, “Andy Warhol“, který extatickým tepem evokuje „Absinth“ z alba minulého, magicky kolovrátkový „Zodiak“), či říznější rockové písně („Shelley“, provokativní „Rezident Evil“, pompézní „Vendetta“). Absolutní extází je pak „Poslední letadlo do Buenos Aires“, zlatý démant na šíji marnivé krásky... ozvěna zašlých časů, amulet, který má v sobě vše, co dělá XIII. STOLETÍ jedinečným. Melodii, atmosféru, příběh. Trochu rozpačitosti pak ve mně zanechávají pouze závěrečné předělávky – „Bela Lugoshi´s Dead“ v industriálně rockové verzi postrádá kouzlo původního coveru a „Stepping Stone“ od Pistolí, ač není zlý, mi připadá spíše jako programová proklamace původu gothic rocku než jako vhodné završení krevní msty.

Bylo by necitlivé odbýt beze zmínky texty. Nuže – jsou úžasné, jako vždy. Anglické texty jsou spíše miniaturní hrou se slovy, hrou, která nepostrádá metaforickou vynálezavost (Berlin – driver in black limousine – „Berlin & Vienna“). Petr Štěpán je ale mistr českého slova a „Vendetta“ je poklonou jeho umění. Infiltrace postmoderními motivy je jaksi samozřejmá, hladká, dráždí pouze svým významem, nikoli realizací... Více než kdy jindy se objevují témata konce německé éry, nikoli jako pláč nad koncem fašismu, ale jako žal nad zánikem jedné plodné kulturní epochy. Těžko přeslechnout i ozvy antisemitismu, které jsou však natolik inteligentní a trefné, že nelze na Třináctku hrozit mravokárně prstem (Zbytečná jsou jména / když každý číslo má / Shylock corporation / nás všechny objímá – „Rezident Evil“). Petr Štěpán naplnil, co jsem od něj (nejen) já očekával, znovu posunul ideový koncept o kus dál, přičemž uchoval kontinuitu. Nádhera!

Ke svým srdečním záležitostem jsem kritický pouze když zklamou a gotický klenot české provenience neztratil nic ze svého lesku. Nevím, zda dobyl metu „Metropolis“, to ukáže až čas, důležité je, že ji nevyklidil... Pouť strnulými zahradami melancholie, kde čas tiše hvízdá v korunách stromů, pokračuje a já se nechávám odevzdaně unášet proudem... Kam mě asi příště zanese?