Werichovo zpracování Švejka je nahrávkou, která zcela změnila můj život. Když jsem ji před nějakými sedmnácti lety slyšel coby robě poprvé, zcela jsem propadl jejímu kouzlu a to mě nepustilo dodnes. Díky ní znám určité pasáže Švejka nazpaměť, ovlivnila mojí řeč a vyjadřování a pomáhala mi utvářet si názor na svět... Moc Haškova slova umocněná na druhou géniem a charismatem Werichova hlasu – to bylo těch neuvěřitelných 17 gramodesek, které Supraphon vydával v letech 1978–1984 a které se mi dochovaly torzovitě na tisíckrát jetých audiokazetách TDK. Chtěl bych touto cestou složit hlubokou poklonu Supraphonu za to, že po naprosto zbytečném výcucu z tohoto mohutného počinu se odhodlal vydat jej celý. Na dvanácti duhových kotoučcích tak máme konečně možnost slyšet kompletní podobu Werichovy interpretace. Splnil se mi tak dlouholetý sen – mám možnost získat tenhle vzácný artefakt v úplné podobě...

Producentka Naďa Dvorská se moudře rozhodla uspořádat původních 17 černých kotoučů do šesti dvoj-CD kompletů, které krom již vydaných pasáží budou obsahovat i zcela neznámé části. Jejich korpus je mohutný. Jen na prvních dvou kompletech, které doposud vyšly, zabírají více než 80 minut. Doposud spatřily světlo světa první dvě „balení“ – V zázemí a Na frontě 1 (po slavnou budějovickou anabázi včetně). Kompletní verze zabere něco kolem patnácti hodin stopáže...

Vše začalo krátce po druhé světové válce, když se Jan Werich vrátil z amerického exilu a ve spolupráci se Supraphonem počal kout plány na nahrání téměř kompletní podoby Haškova Švejka. Nahrávání začalo v roce 1953. Na prvních nahrávkách je ještě patrná snaha po „divadelnějším“ přístupu – přizváni byli František Filipovský, Jiřina Šejbalová a především Vlasta Burian, ale hlavní slovo měl samozřejmě Jan Werich... Mezi namluvené kapitoly byla vkládána intermezza v podobě rázných válečných maršů (v nové verzi bohužel vypuštěny) a nahrávka tak dostávala poněkud „opulentnější nádech“, který se ovšem postupem času zcela vytratil a Werich si dobře uvědomil, že pokud se nemá olbřímí komplet rozdrobit do polyfonie známých hlasů, čeká ho osamělá a těžká práce. Přesto jsou úvodní kapitoly (v nové podobě zachycené na CD kompletu číslo 1) nádhernou záležitostí. Bodrý hlas Jiřiny Šejbalové dokonale padne k roli Švejkovy posluhovačky, Filipovského patetická recitace novinových článků akcentuje parodický nádech a především performance Vlasty Buriana v roli věčně nalitého božího služebníka Otto Katze zcela zastiňuje filmové podání Miloše Kopeckého... Legendární komik uměl neuvěřitelně pracovat s hlasem a hloubka jeho talentu vyniká ve vší kráse právě když jste ochuzeni o jeho pověstnou mimiku. Jak jsem zmínil výše, Jan Werich se posléze rozhodl pro individuální přístup a zbytek Švejka zvládl namluvit zcela sám. Zabralo to 13 let, ale během tohoto období si komik a vypravěč Jan Werich postavil skutečný pomník... Podařilo se mu nemožné – jedním hlasem oživit a typizovat desítky Haškových postav... Předlohu seškrtal a doupravil, přičemž ale nikterak nepoškodil originální duch humoristického arcidíla (vypouštěl pasáže údajně velice spontánně, veden pouze svým čtenářským pocitem a subjektivním hodnocením). 

Werich je rozený vypravěč. Lépe řečeno: je vypravěč zrozený pro Haškův text, pro plynoucí proud příběhů a historek, které dohromady tvoří jeden z nejpůsobivějších a nejsofistikovanějších obrazů první světové války v literatuře. Nebudu se zde zabývat fenoménem Švejka jako literární postavy, to je otázka pro samostatné pojednání a literární věda se jím už dlouhá léta zabývá, aniž by bylo vyřčeno cosi definitivně platného a plně trefného (dovolím si odkázat zájemce na výtečnou monografii Přemysla Blažíčka Haškův Švejk, která je podle mého nejlepším pohledem na problematiku). Ve Werichově podání nejde o vědu, nejde o analytické vnikání do fikčního světa knihy – jde prostě a jednoduše o svátek jazyka, o požitek z vyprávění. Sám vypravěč si knihu poupravil tak, aby i mimo přímé řeči lépe splňovala kritérium mluveného slova. Werichův vypravěč je neobyčejně zaujatý, barvou hlasu jasně komentuje čtené a podává posluchači interpretaci. Právě tato interpretace je pozoruhodná – nejedná se jen o mechanické přečtení knihy, ale o její výklad. Jan Werich neakcentuje toliko drsnou absurditu, kterou Hašek stále udivuje další generace čtenářů, ale spíše malebnost, bodrost a laskavý pohled na svět. Tedy to, co známe z Ladových ilustrací. V jeho podání je Švejk skutečnou slavností moudrého blázna Josefa Švejka a jeho lidskosti, ve které se zrdcadlí všudypřítomná ubohost a zvrácenost velkého světa. Werich mistrovsky pracuje s minimem prostředků – aby odlišil postavy, vybral pro každou postavu specifickou barvu hlasu i dikci (např. obra Balouna poznáme podle prostoduše hlubokého basu, Švejkův hlas je naopak jasný a bodrý, nadporučík Lukáš hovoří vysoce a vojensky frázuje atd.). Je neuvěřitelné jak plasticky jednotlivé postavy působí, kolik individuálních odlišností dokázal Werich vyrobit jediným hlasem často na jediné přečtení. A to už vůbec nemluvím o výtečných epizodních rolích různých pomatených generálů a polních kurátů, které jsou geniálními hereckými miniaturami páně vypravěče. Na poli mluveného slova neexistuje podobný výkon a troufám si říci, že už nikdy nikdo Werichův počin nepřekoná.

Haškův Švejk je základním kamenem moderní české humoristické prózy a má hned několik významných interpretací. Nejblíže této je samozřejmě Ladův báječný loutkový film, který sám Werich namluvil, ale právě tento obří komplet představuje pro mne jednu z nejlepších interpretací literárního díla všech dob. Ne proto, že by Werichovo čtení přinášelo něco převratně nového... Zkrátka proto, že Werichův Švejk je glorifikací českého jazyka, glorifikací čekého humoru a především glorifikací dvou géniů české kultury – Jana Wericha a Jaroslava Haška. Není mi než skončit nehoráznou agitací – lidičky, kupujte si to. Už jenom proto, aby Vaše děti věděly, že nejsme jen národem Petra Novotného a TELE TELE, ale také národem humoru, za který se nemusíme před světem stydět. Ty tři stovky za dvoj-CD jsou směšně nízkou cenou...