…. 17. duben 1998 byl dnem D. Jako mávnutím kouzelného proutku přestala na celém světě fungovat elektřina – nastala „elektrická smrt“. Příčina je prozatím neznámá a nevysvětlitelná. Následky jsou nedozírné a příliš kruté, než aby se vůbec daly pochopit v celé šíři. Svět už nikdy nebude stejný. Křehká struktura společnosti se bortí jako domeček z karet, převahu opět získávají hluboce zakořeněné animální pudy a celý svět se vrací o několik století zpět do středověku. A přestože na konci tunelu vždy poblikává alespoň matné světýlko naděje, pro tentokrát není ve staronové verzi Neffova románu jisté téměř nic kromě jednoho  - a tím je všudypřítomná smrt.

Ondřej Neff se po několika letech vrací s novou verzí původního románu „Tma“, jehož druhá část je od základu přepracována a značně rozšířena. A nutno předeslat, že tentokrát je vše včetně netrpělivě očekávané závěrečné pointy naprosto jinak a hlavní protagonisty potažmo téměř nikoho nečeká na rozdíl od minulé poněkud optimistické verze pranic dobrého. Sám autor v předmluvě přímo uvádí, co jej přimělo pohlédnout na vykonstruovanou situaci pohledem skeptika a pesimisty: „Když jsem nultou, povídkovou verzi začal v polovině devadesátých let psát, věřil jsem ještě, že státy jsou řízeny v podstatě slušnými lidmi, kteří mají nějaké ideály a snaží se posouvat věci a děje správným směrem. Ve stejném duchu jsem napsal román Tma. To, co se u nás dělo po roce 1997, mě zbavilo iluzí. Přestal jsem si myslet, že kdyby „nastala tma“, mocní by se snažili ji rozptýlit, odstranit, najít nové pozitivní řešení situace, vybudovat východisko. Ne. Oni by se přizpůsobili a využili by krize ke svému prospěchu“.

Neff se zaměřil na mnohokrát provařené téma globální katastrofy a nutných důsledků, které již bylo nejen ve sci-fi literatuře zpracováno nespočetněkrát. Ovšem na rozdíl od ostatních autorů se k věci postavil podstatně realističtěji a kritičtěji a co je patrně nejdůležitější – šikovně dokázal využít psychologických a sociologických poznatků, stejně jako svého času např. Isaac Asimov v obdobně laděném románu „Příchod noci“. S ním má do jisté míry společnou základní kostru spočívající ve fázích nechápavosti, šílenství a prozření protagonistů. Hrdinové nejsou bezduché postavy bez motivace, nýbrž se chovají a jednají přesvědčivě a na základě velmi dobře pochopitelných pohnutek. Nadmíru sympatický je také fakt, že autor nezasadil příběh do zdánlivě „exotických“ reálií nejlépe typu USA apod. či anonymní oblasti, ale vše se odehrává v naší milé matičce vlasti se všemi dobovými atributy – dobře známí vládní představitelé, společenská a politická situace a průměrný Čech. Neff si nebere servítky a poměrně vtipně a ironicky a glosuje charaktery nejen zodpovědných politiků jako např. V. Klause, J. Rumla atp., či si s nimi krutě pohrává (V. Havel). Netřeba zdůrazňovat, že ani jeden ze jmenovaných pánů nedopadne zrovna nejlépe.

Román je vybudován na mnoha složitě se proplétajících dějových liniích. Autor sleduje osudy několika postav z různých společenských vrstev, kterak se vyrovnávají s iracionální situací a následným stavem věcí, počínaje mongoloidním děvčátkem živořícím na okraji společnosti (jejíž konečná proměna v sadistické monstrum je v závěru románu patrně nejzrůdnější), přes jejího otce a násilníka Jindru Hřivnáče, až po velmi racionálně založeného výzkumníka Honzu Kryla a jeho děvče Markétu. Svět v Neffově podání je drsný a přežívají jen ti nejsilnější. Rozbořená Praha a jiná města ovládaná gangy, ucpaná kanalizace, ulice plné mrtvol, nabouraných aut a tramvají, hysterie, anarchie, všudypřítomná pachuť smrti, epidemie, žabomyší války mezi znepřátelenými městskými státečky, všeobecný úpadek. Historie této dekádu trvající epizody by na průběhové křivce vypadala jako zvrásněné pohoří s množstvím propadů a vrcholů. Jestliže se zpočátku vyskytuje několik světlých momentů, jsou to poslední záchvěvy kdysi „racionálně“ fungujícího lidstva. Na jejich místo nastupuje tmářství a blud, zrada, opětovný návrat různých náboženských sekt a samozvaných vykupitelů, popravy, odmítání techniky a technologie a z toho logická snaha učinit někoho odpovědným. Svět po selhání elektřiny je středověkým se vším všudy a velmi nevyhovujícím místem ke spokojenému životu.

Ondřej Neff je zkušený vypravěč a poměrně racionálně a chytře domýšlí všemožné důsledky takovéto katastrofy, jejichž realističnost navíc umocňují dobře známé domácí poměry. Navíc si s černým humorem sobě vlastním vypomáhá mnoha nápady z oblasti tzv. lidové tvořivosti jako třeba hned z počátku, kdy si kopáč třetí kategorie vybuduje slušnou živnost poté, co přijde na to, jak při neexistenci tlaku v odpadním potrubí odstranit tuny exkrementů z bytů. Nezaměřuje se na patetizující globální hledisko, nýbrž na jednotlivce. Je zajímavé sledovat, jak autor vymýšlí hypotetické možnosti řešení všedních životních situací, na nichž povětšinou závisí přežití. Hrdinové nové verze „Tmy“ už nemohou očekávat jednoduché vyřešení situace, v jejímž závěru se probudí rozechvělí s oroseným čelem a vzpomínky na nedávno prožité okamžiky zaplaší jako zlý sen v denním světle až příliš vzdálený. Autor s nimi mnohdy krutě smýká a pohrává vědouc, že on je pánem jejich osudu.

„Tma 2.0“ je prozatím Neffovým nejvýraznějším a nejpropracovanějším románovým počinem. Výsledkem je čtivý a strhující, avšak notně temný příběh v závěru snad až s příliš velkým množstvím poněkud vykonstruovaných dějových zvratů. To je ale pouze drobná kosmetická vada na jinak bezchybné a vyvážené próze. Autor má ten dar lehce vtáhnout čtenáře a omotat si je kolem prstu. Nejedná se však o prvoplánové dobrodružné čtení. Pod výtečně strukturovaným dějem, slupkou černého humoru, sarkasmu atp., vyvstávají vážnější otázky týkající se povahy člověka, jeho vztahu k civilizačním výdobytkům a jejich zpětnému vlivu na chování a utváření společnosti. Čili malý psychologický a filozofický exkurz přesně v Neffově duchu. Nezbývá než doporučit.