OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Literatura má svého Homéra a metal má svoje Rhapsody… Epika jako epika, ne? Mňo, co se týče té homérovské, občas škrábe v řiti, neboť nekončící epiteta gerojů povzbuzují peristaltiku střev a šrapnely drsné jako Žižkův palcát… A, bohové šírošírých žírných lánů a zelených údolí odpustí, syndrom hudebního epiteta začínají úspěšně ordinovat i Rhapsody. Jejich hudba prostě a jednoduše na určitých místech opakuje pasáže, které tam už jednou byly a budou znovu… tak třeba burácivé intro (s velmi standardním průběhem a koncem) a jeho reminiscence v ještě burácivější podobě v závěru alba. Nebo tradiční riffový samospád úvodní kompozice, nebo texty…
Nebo produkce… Nelze upřít snahu inovovat zvuk, leč nápadná zemitost a hlomozivost balancuje tentokrát na hranici brilance a neúnosnosti; Sascha Paeth a druh ve zbrani Miro se zjevně věru činili. Doposud jsem sice nezjistil, kam nám vlastně žuchla (pozn. autora – po desátém poslechu se přikláním k té první ďouře), ale čert jí vem, je tu hlavně a především deviza největší a to… Hudba. Každý labužník by dovedl obšírnými slovy popisovat tu nezaměnitelnou směsici Vivaldiho, Turilliho, Tolkiena, Staropoliho, DiMaia, Lioneho… A propó – Lione budiž nazván sladkým překvapením, poněvadž jeho vokál konečně není jen kulisou orchestrální bouři, ale zdatně jí sekunduje. Sice zbývá dořešit některé závažné lingvistické otázky (je to latina, nebo angličtina?), ovšem ucho speedařovo ocení jeho talent dle zásluh. Neodbíhejme… Jak již bylo naznačeno vybředlým úvodem, dochází u Rhapsody k opatrným aktům sebeopakování a věru nevím, zda to po dvacátém albu skousneme tak snadno, jako u jejich epického kolegy z literárních hvozdů.. Tahle kapela se etablovala úžasně rychle a už na druhém albu můžeme zuřivě čmárat o metalových samorostech a suverénech. Inu a jak známo, kdo příliš rychle strká rypák do nebes, ještě rychleji přes něho dostane. Ba ne, ten fatalismus není na místě, prostě jen Turilli vydal jednu sólovku navíc a hodnota jeho práce tak trošku zkornatěla. Na Dawn of Victory je patrná snaha odpoutat se od zaběhaných postupů a složit něco vážně překvapivého, jenže výsledky pajdají za vloženým úsilím. Místy křeč, místy opatrné plížení kolem klišé, ale jinak… BOMBA jako vždy.
Ne, ne, tohle se jen tak nepřejí… Když někdo osedlá hřebce pompy, zůstane v sedle dlouho a tohle album je toho dokonalým důkazem. První projížďka opatrná a rozpačitá, ale napodruhé to uhání tak, jak má. Parádní odrhovačky podpořené masivními sbory, spousta dobrých nápadů a slušně pestrá paleta kompozic, které se pečou jenom na Apeninách. Místy až zaráží, co se dá mezi běsnění německého rychlonožky Holzwarta vměstnat za epický kravál. Rozverná hravost předchozího počinu se tentokrát pečlivěji maskuje pod orchestrální pompu, ale když hledáte, tak najdete. Ba i rusofilové mezi námi rozklokotají své nožky v juchavém rytmu kozáčku a vodečku prolijí žíznivým hrdlem.
Rhapsody nezapomněli na nikoho, i když tentokrát mi bezmezný výbuch euforie trochu trval. Ale, koneckonců, hlavně, že zase máme naše vlasaté Taloše zpátky v plné polní, vždyť toho Homéra taky louskám s potěšením dodnes…
Bezepsoru kvalitní následovník vrcholného počinu Symphony Of The Enchanted Lands... Bohužel se ale začíná projevovat, že RHAPSODY budou nuceni stále opakovat již jednou vyřčené. A to znamená, že se pomalu blíží do slepé uličky...
7,5 / 10
Luca Turilli
- zpěv
Fabio Lione
- kytara
Oliver Staropoli
- klávesy
Alex Holzwarth
- bicí
1. Lux Triumphans
2. Dawn of Victory
3. Triumph For My Magic Steel
4. The Village of Dwarves
5. Dargor, Shadowlord of The Black Mountain
6. The Bloody Rage of The Titans
7. Holy Thunderforce
8. Trolls In The Dark
9. The Last Winged Unicorn
10. The Mighty Ride of The Firelord
Live In Canada 2005 - The Dark Secret (2006)
Symphony Of Enchanted Lands II - The Dark Secret (2004)
The Dark Secret (2004)
Power Of The Dragonflame (2002)
Rain of A Thousand Flames (EP) (2001)
Dawn of Victory (2000)
Holy Thunderforce (singl) (2000)
Symphony of Enchanted Lands (1998)
Emerald Sword (singl) (1998)
Legendary Tales (1997)
Eternal Glory (demo) (1995)
Land of Immortals (demo) (1994)
Datum vydání: Pondělí, 30. října 2000
Vydavatel: Limb Music
Stopáž: 49:33
Produkce: Sascha Paeth a Miro
Studio: Gate (GER)
Prvý a zároveň aj posledný album od RHAPSODY, ktorý sa mi naozaj páči. Či už ide o skvelé vypaľovačky "Holy Thunderforce", "Triumph For My Magic Steel", "Dawn Of Victory", príjemne roztopašnú "The Village Of Dwarves" alebo moju obľúbenú "The Last Winged Unicorn" s geniálnym refrénom.
Až na záverečnú rádoby-progresívnu kompozíciu "The Mighty Ride..." sedí na tejto doske úplne všetko. Žiaľ, práve záver "Dawn Of Victory" predznamenal ďalší vývoj RHAPSODY do sfér prehnaných ambícií a miestami až úchylnej bombastičnosti.
Nejhorší možná jo, ale nemůžeš mu přece dát 5, ty trubko, jako nějakýmu póvlu.. Je tam plno pěknejch věcí
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.