Když pohlédnete na fotografie britského romanopisce Chiny Miévilleho (*1972), asi byste bez potřebných znalostí a souvislostí jen velice těžko hádali, že tenhle „ranař“ má někde tam uvnitř hory svalstva ukrytou duši spisovatele. A to prosím, ne jen tak ledajakou; hýčká si totiž talent básníka bez veršů, zato s imaginací velikosti karavany slonů. Koneckonců, kdo se pročetl časovanou pumou jménem „Nádraží Perdido“, ví moc dobře, o čem je řeč. Mix „vetřelecké“ tématiky s pozadím uvěřitelného a především plně funkčního modelu městského státu Nového Krobuzonu v bizardním světě planety Bas-Lag, kde se téměř „Verneovská věda“ prolíná s neskutečnem, zvířata s lidmi i rostlinami. Město je černá stoka, lacinou voňavkou politá příslušnice nejstaršího povolání. Paláce, domy, chatrče, hospody, nálevny - bohatí mají moc, chudým zbývá žebrání a zločin. Spousta míst uvnitř kamenných zdí, které můžete buď milovat anebo nenávidět. Či ještě lépe obojí najednou.

V čem je Miéville jiný než stovky dalších? Na přímou otázku přímá odpověď - v popisech. Je to jasné jako facka, tam kde současná (nejen) angloamerická literatura spěje ke stále překotnějšímu a přímějšímu ději s upřednostněním čisté akce, tlačené vpřed jen dialogy mezi jednotlivými hrdiny, jde China přesně opačným směrem. Ano, na první pohled možná nelogické, vždyť popisné záležitosti přece tak neskutečně nudí, a nutno přiznat, že po prvních stránkách textu jsem sám byl nejednou na rozpacích. Ovšem posléze člověk zjistí, vypráví-li skutečný mistr, dostane vás, ať se bráníte sebeurputněji. Zkrátka, od jistého místa v knize se něco zlomí a vy už jen bezdechu hltáte všechny linie vyprávění, bravurně zabalené v spletitostech Miévilleho jazykových eskapád a není vám pomoci, dokud pod prsty nezašustí poslední stránka. Ručím vám za to, že překousnete i sexuální přitažlivost mezi lidmi a dosti „zvláštními“ ženami druhu Cheprijek, kupříkladu.

Děj „Jizvy“ nás sice vrací zpět do Nového Krobuzonu, dokonce těsně za události „Nádraží...“, ovšem jsou to jen úvodní kulisy pro zbrusu nový spektákl. V něm nám do hledáčku padne mladá a talentovaná lingvistka Bellis Chladvína, která potřebuje nutně opustit své rodné město z důvodů pronásledování úřady a není lepší šance, než to zkusit na palubě zaoceánské lodi Terpsichorie mířící do novokrobuzonské kolonie Nova Esperium. Vidina nového života ve spartanských podmínkách a pionýrském budování ji sice blahem příliš nenaplňuje, ale je to lepší, než shnít někde v kobce, či zmizet ze světa úplně, že ano. Kolonizační plavidlo má na palubě i známého přírodovědce doktora Trhomucha (jména dává China okouzlující, všimli jste si?) a právě s ním si Bellis, možná trochu překvapivě, padne do noty. Nedlouho po vyplutí lodní osazenstvo registruje zmizení jedné mořské těžní plošiny, a aniž by to tušili, začíná se kolem nich utahovat smyčka úkladů. Nebezpečí, strašlivá podmořská síla, chuť po moci, šílenství, láska. Všechny emoce staré jako lidstvo samo najdete v konání obyvatelstva pirátského města Armady, kam jsou naši kolonizátoři uneseni. A nebyl by to Miéville (ve skvělém překladu Milana Žáčka), aby plovoucímu městu, zbudovanému ze samých k sobě ukotvených lodí, nevtiskl patřičný ráz živosti. Dějová linie je sice štíhlejší, ale příběh tím pranic neztratil. Vášně nadále cloumají různorodou směsicí obyvatelstva stejně jako si vítr pohrává s bukanýrskou občinou uprostřed oceánu, a za návrat domů se tady bez uzardění upisuje duše všem rohatým z hlubin...

A aby snad nevzniknul omyl, „Nádraží Perdido“ bylo až druhým autorovým románem. Prvotinu „Král Krysa“ má nakladatelství Laser nachystánu na příští rok, ovšem už v letošním červnu by nás mělo oblažit zbrusu novým „krobuzoňátkem“ pojmenovaným „Železná rada“. A kdyby snad někdo skutečně nemohl přežít bez dalších slov našeho „Číny“, pak vřele doporučuji soubor právě vyšlých povídek „Trochu divné kusy“ (opět Laser). I tam je totiž jeho květnatý sloh k nalezení.