A máme je tu zase! Po letech čekání na plátna kin opět vstupují dva nejslavnější emzáci (pravda je tu ještě postavička vrchního Spielbergova killera, patriota ETho, ten však zůstal takticky opomenut, protože proti němu by neměli naši nebozí hnusáci nejmenší šanci). Tentokrát dokonce bratrsky bok po boku, pařát v drápu, přátelsky se usmívající na široké osazenstvo tak široce, jak to dokáží jen a jen oni. Alien a Predátor.

Věřím, že natočit film spojující dvě dnes již legendární postavičky nejen filmového nebe nebylo rozhodně jednoduché. Díky předchozím filmovým předlohám bylo sice spousta věcí daných. Nicméně obec fanoušků obou filmů i dvou dílů (a jednoho datadisku) stejnojmenné hry je početná a očekávání veliké. Byl jsem proto moc zvědav jestli se je režírujícímu Paulu W.S. Andersenovi povede vyplnit. Teoreticky by mohlo. Není totiž ve filmově herní branži žádným nováčkem. Právě jeho rukou ožily před deseti lety všeobecně známé postavičky z akční mlátičky MORTAL KOMBAT. A před nedávnem skvěle oživil mrtváky z kultovní hry RESIDENT EVIL, čímž ke kultu hernímu přidal i kult filmový. Ale jak si stojí Alien vs Predator? 

Tak. První šok ještě před začátkem filmu mi přivodilo zjištění, že film trvá na dnešní dobu zhruba pouhých 90 minut. To je přesně tolik co jeden díl německého kriminálního seriálu Big Benn (s nímž má mimochodem Alien vs Predator mnoho styčných bodů. Mimo jiné stejně příšerné kostýmy a nepřehlédnutelnou podobnost ústředních postav. Zejména Ben je královna vetřelců jak vyšitá). Což je v době velkofilmů až šokujícně málo. Záhy si však ověříte, že méně je někdy více a prostor věnovaný oběma krasavcům je tak akorát, abyste si vychutnali veškerý jejich půvab a načerpali i něco z děje, který kupodivu není úplně debilní. Naopak. Dotýká se poměrně úzce pradávných dějin lidstva a na to, že v podstatě rozvíjí dva příběhy, které děj nemají, je až okouzlujícně duchaplný. Základní kostra příběhu, slučujícího dva nesourodě překrásné slizáky, je ale poměrně jednoduchá. Bohatý podnikatel objeví na severním pólu dávno zapomenutou pyramidu s neurčitým obsahem a účelem, kterou jakožto správný vizionář a kreator pádí ihned náležitě prozkoumat. Po prvních krůčcích ovšem zjistí, že je dobrá tak akorát k tomu, aby si zaregistroval její doménu jakožto rozcestník fujtajblíků. Něco z objevu rozhodně kápne, ale prachy to určitě nebudou… Jak na potvoru si totiž tutéž pyramidu vyberou za mezihvězdný cvičák tři vesmírné potvory, lovící asi tak sto dalších ještě potvorovitějších potvor. Do toho všeho přijde parta vědců vedených oním multimilionářem a je vymalováno. Doslova. Do červeno-zelena-slizoidna.

Už z povahy věci jasně plyne že pojmout Alien vs Predator jako horor by asi nebylo nejšťastnější řešení. I malé dítě ví, že alien má místo krve kyselinu a predátor dělá „žíži žíži...“, takže by veškerý moment překvapení vzal rychle za své. Anderson tedy zvolil kombinaci akčního sci-fi thrilleru s hororovým nádechem, kde po tradiční chvilce strachu vyplní hlavní linii příběhu nemístnou řeží obou hlavních protagonistů, kteří se navzájem chytají do tlamy a do sítí, prohazují se skrze zdi a stříkají po sobě kyselinou, za všeobecného aplausu třetí nejmenované lidské rasy. Ta zde plní funkci mobilních měchů na krev, kdykoli ochotně připravených organizovaně vyšplouchnout na zeď, podlahu, případně sama na sebe. Nutno ale přiznat že se bojové scény akčnímu slovníku rozhodně neprotiví a image obou šarmantních bojovníku podporují ve velké míře.

Stejně tak jako všichni jsem byl i já zvědav na to, kdo tenhle match vlastně vyhraje. To vám tady samozřejmě neprozradím, jen naznačím že dva ze tří namachrovaných predátorů, kteří přišli pyramidu vymlátit, dostanou pořádnou nakládačku hned při prvním setkání s vetřelci a třetího nebožáka musí minimálně dvakrát ze spárů vetřelců zachránit neohrožená hlavní hrdinka, vedoucí expedice Alexa (hraje ji Sanaa Lathan), která zde plní funkci Arnieho a Ripleyové v jednom. Za zmínku pak už stojí jen již zmiňovaný multimiionář Lance Henriksen zde alias Charles Weyland, známější pod pseudonymem „Bishop”. Ten je ve filmu vtipně představen jako průkopník robotiky. Anderson správně nezapomíná na detaily, takže v případě predátora budete mít co dočinění s krutým, ale hrdým a férovým bojovníkem, jenž rozhodně nezabíjí staré a nemocné. Navíc umí velmi efektivně chytat vylíhnuvší se vetřelce za letu a drtit je mezi prsty. Prostě paráda. Zklamáni nebudou ani příznivci počítačových her, kteří mnoho efektů určitě poznají z monitoru. Závěrečný vetřelčí boss je velmi věrný počítačové předloze a sledování jeho pohybů je pro diváka doslova poezie vyjádřená místo slov pomocí hnusu chapadel a kapek slizu. Nejinak je tomu i u přepínání predátorových infra pohledů. Barevně sice se hrou neladí, přesto z ní však čerpají, co se dá. Ale najdou se i chybky. Většina efektů pro film byla připravena mechanickou cestou s minimálním využitím počítačů, což občas působí hlavně v predátorově případě poněkud prkenně. Zdaleka nejhorší mi však přijde absence jakékoliv pořádné hudby. Nejenže chybí nějaký charakteristický základový motiv, jaký měl třeba první díl predátora, aby film po prvním poslechu identifikoval. Dokonce i počáteční napnuté scény při průzkumu základny, kdy by se vybičování diváka atmosférickým podkladem vyloženě hodilo, to zeje absolutní prázdnotou. Na hororové scény za hrobového ticha jsem si teda už od padesátých let docela odvykl.     

Uzavřu to tak, že se mi nová vize vetřece a predátora docela dost líbí. Stejně tak jako u spousty jiných filmů si to chce před vstupem do kina ujistit, co vlastně člověk od filmu očekává. Pokud mu vyjde, že nebetyčnou akční sci-fi řež s občasným záchvěvem příběhové zajímavosti, naplněnou až po okraj starými známými, pak je na správné adrese. A pak je tu ještě ten bezva konec… konec?