OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Spojení gotického a progresivního rockového potažmo metalového výraziva? Na první pohled by mohlo jít o nesourodou a neharmonickou míchanici stylů, zkušenost nás však v mnoha podobných případech učí něco jiného. Polští NAAMAH prokázali v podobě alba „Resensement“ dostatek duchapřítomnosti a v neposlední řadě i muzikantského umu a prvotní utkvělá představa dostala na ploše více než hodiny reálnou a příjemně poslouchatelnou podobu.
Finální výsledek se ovšem na jedné straně mílovými kroky vzdaluje plačtivým a sladkobolným polohám tradičních goticko rockových seskupení reprezentovaných např. LACUNA COIL či FLOWING TEARS a jednoznačně postrádá romantizující patos. Stejně tak se ale na straně druhé NAAMAH nevydali cestou technických a instrumentálních excesů a „onanií“ pokud jde o progresivně metalovou stránku věci, přestože ta v dalších dvou třetinách alba jednoznačně převažuje. Zvolili již věky prověřenou zlatou střední cestu a charakteristické atributy a elementy obou hudebních protipólů dovedně skloubili. Osm skladeb včetně dvou bonusů představuje jak z hlediska hrací doby tak i v rovině muzikální poměrně rozvláčné a členité kompozice, které netrpí nouzí o zajímavé momenty a častou proměnlivost hudebních motivů, jejichž výborná zapracovanost do celkové struktury vyplouvá na povrch s každým novým poslechem a dává vyniknout všem nástrojům.
Zatímco první dvě skladby, se nesou ve znamení poklidného a lehkou melancholií prosyceného rozjezdu s umně vpletenými klavírními kudrlinkami (podobně laděné s oblibou užívají např. ORPAHNED LAND), již třetí v pořadí („Not For You“) pozvolna odkrývá techničtější a hravější stránku kapely a složitěji strukturovaných progresivních motivů a fines přibývá. S každou odehranou skladbou album graduje a ke svému vrcholu se blíží v proměnlivě instrumentální „Red Light“ s lehkým puncem DREAM THEATER či hned následující „Alright“. Po zasněném úvodu přejde bez mrknutí oka v živelné intermezzo s lehkostí rozehrávající sólovou exhibici jednotlivých nástrojů, aby byl v závěru proveden návrat k počátečnímu motivu ověnčenému náležitou pompou. Celou kolekci zdařile uzavírá ambientně ševelící desetiminutovka „Daydream Part Two“. Nad jednotlivými skladbami se klene příjemně sytý hlas zpěvačky Anny, jíž prozatím některé vypjaté polohy činí drobné potíže, na druhé straně ovšem maximálně využívá stávajících možností a přirozená expresivita jejího projevu tento fakt bohatě vynahrazuje a zvýrazňuje již tak poměrně svojské kontury muzikálního koloritu kapely.
NAAMAH nechybí kreativita a stejně tak výborné instrumentální schopnosti. Lehce proplouvají různorodými žánry a postupy, aby zakotvili v prog rockovém hájemství okořeněném o pozůstatky gotizující minulosti, kteréžto však tentokrát není o tolik protěžované virtuozitě a instrumentální ekvilibristice (přestože na to muzikanti s přehledem mají), ale o písních, písničkách a atmosféře. Hudbu nechávají lehce plynout a nikam ji násilně netlačí. Přestože jde již o druhé album, v polském sextetu dřímá potenciál, který nebyl ještě plně uvolněn a jehož plného rozpuku a košatosti se zajisté dočkáme již na následujícím albu.
Příjemně se poslouchající album, které je tím pravým ořechovým mezi letargií gotického rocku a instrumentálně i kompozičně dobře zvládnutým, přesto však nijak prvoplánovým a přes nesporné muzikantské schopnosti technicky equilibristickým, progresivním rockem, potažmo metalem. NAAMAH mají potenciál a věřím, že následující nahrávka jej nechá plně rozkvést.
7,5 / 10
Anna Panasz
- zpěv
Adam Kaliszewski
- kytara
Mikolaj Szalkowski
- kytara
Adam Szewczyk
- klávesy
Marcin Stasiak
- basa
Krzysztof Szalkowski
- bicí
1. Daydream Part One
2. Severed
3. Not For You
4. Subsistance
5. Red Light (Instrumental)
6. Alright
7. Daydream Part Two
8. Subsistance (Polish Version)
9. Twoja (piano version)
Resensement (2004)
Ultima (2003)
NAAMAH je rozhodně záležitost k doporučení. Myslím, že je jedno, jestli zpěvačka tu tam připomene Alanis, tu tam třeba naši Hanku Nogolovou a občas v jejím hlase zaslechneme i "samet" takové Anety Langerové. O kvalitě materiálu koketujícího mezi gotikou a progresivním rock-metalem už bylo řečeno dost, takže ještě dodám ne zrovna přesvědčivý zvukový kabátec (např. šlapáky jsou dosti tragicky nazvučeny, ale ani kytary rozhodně neválcují), jenže tváří v tvář odzbrojujícímu projevu kapely jim všechno jistě rádi prominete, tak jako já. Angličtina je jistě fajn, ale osobně bych uvítal více polštiny - rázem totiž stoupá zajímavost a osobitost. Alespoň tedy v mých uších.
Hned zpočátku musím konstatovat, že tento polský objev mě velmi potěšil. Progresivní a přitom pocitová a atmosférická hudba, která nepostrádá rozmanitost a barevnost. Na kolena mě srazila skladba „Not For You“, kde se slučují atroxácké sekance s progres-masturbačními výstřiky. Nad tím vším kovově-medová nádherně znějící baskytara, která cinká, duní, zurčí … prostě paráda. Co mě trošku nesedí v ouškách je zvuk kláves, který v mnoha pasážích zavání prvoplánovou modernou. Druhou ranou, která mě u NAAMAH dodělala je polská verze skladby „Subsistance“, kde rozmíte/nerozumíte slovům, pro Čecha velmi exotická kombinace – spolu s hlasem nebojím se říci – erotické souznění. Klavírní náladová popina „Twoja“ je pak již jen třešničkou na dortu. Bravo.
Tak tady bych chválou rozhodně nešetřil. NAAMAH udělali oproti předchozímu albu obrovský krok kupředu a to co se jim povedlo koncentrovat na "Resensement", je krása v pravdě nadpozemská. Nalezneme tu lehké dotyky současné progresivní scény, stejně jako citace z klasik 70. let. Nechybí ani vlastní výraz kapely. Ale hlavně. Tohle album se strašně příjemně poslouchá. Pro mně osobně jedno z nejlepších alb letošního roku.
Celkom príjemnú muzičku kazí nepríjemne patetická speváčka. Proste mi strašne vyťahala uši.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.