Páni. Tak tohle je teda věcička. O projektu CHAOSTAR jsem slyšel už před časem, četl jsem i rozplývající se recenzi našeho vrchní „shit killera“, klasikoznalce a drsoně (myšleno striktně v dobrém) Immortala, který všechny chabé pokusy o pseudoklasiku nemilosrdně popravuje. Nějak se mi ale dlouho nepoštěstilo dostat jejich tvorbu k ušním boltcům. To jsem ovšem s příchodem nového alba promptně napravil, protože to, co se na něm odehrává za poslech dozajista stojí.
To, že CHAOSTAR páchá jistý řek působící mimo jiné i v světoznámých SEPTIC FLESH asi nezůstane utajeno. Můžete však s klidem věřit, že jméno Mr. Antoniou je jediným pojítkem CHAOSTAR s metalem. Tvorba CHAOSTAR se totiž drží hlavně atmosférického ambientního hudebního chápání, možná s lehounkou příměsí industriálu. Hlavně na minulých albech. Na „The Scarlet Queen“ už místo tajemných krabiček najdete hlavně smyčce. Ano, smyčce. To je to, oč tu většinu běží. Smyčce a sbory. Asi proto jsou občas CHAOSTAR označováni jako neoklasická hudba, s čímž nelze nesouhlasit. Ovšem pozor! Jestli si někdo představí pod pojmem klasika Mozarta, je zde dost vedle. Tady si neodpustím rýpnutí. Zvučná jména typu Mozarta, či Bethoveena a jejich líbivé hrátky uchvacující milióny posluchačů mi totiž přijdou ve scénáři klasiky jako naprostý pop. Existuje podle mě mnoho skladatelů, kteří jsou na aranžérské a emociální úrovni mnohem vyspělejší, leč neprorazili mezi smetánku. S nadsázkou by se dal mezi ně započítat i Antoniou. Jeho práce na CHAOSTAR je skutečně uchvacující. To jakým způsobem dokáže kombinovat sbory, jak dokáže zaranžovat smyčcové podklady a dát je dohromady s vokály. To, že ví kdy trhnout za strunu a kdy nechat posluchače vydechnout. Bez povšimnutí nemůžu nechat ani roztomilé scénické, někdy až etnické momentky. Z vůbec nezdařilejší pasáž na albu pokládám závěr skladby „Vampire Renegades“, s dokonale propracovaným mužským vstupem, jenž může v síle projevu s klidem konkurovat notoricky známých pasáží z „Carmina Burana“. Zkrátka a dobře, Antoniou je machr, jenž snese srovnání snad jedině s Ihsahnem a jeho PECCATUM, případně THOU SHALT SUFFER a ještě tak světlými chvilkami Garma, řekněme na „Perdition City“. Leč stejně jako „hudba“ obou zmiňovaných pánů, ani CHAOSTAR nejsou pro všechny. Přesto se mi zdá, že jsou to právě CHAOSTAR a jejich znělá příslušnost ke klasice, kteří jsou pro širší veřejnost stravitelní asi nejlépe. A stejně tak i pro mě.
Tak a teď slovíčko k provedení. Přiznám se že jsem nikde nenarazil na nějaké obsáhlejší materiály o vzniku CHAOSTAR, takže následující myšlenka je spíše spekulace, nicméně, zná-li někdo z Vás pravdu rád se nechávám poučit. V bookletu alba je totiž Chris uveden jako „sampler“ a pak už jsou v sestavě pouze zpěváci, což ve mně evokuje vzpomínku na jistého Martina Schirence a jeho HOLLENTHON. Pokud se totiž stejně jako Martin postavil i Chris k CHAOSTAR cestou samplingu, to je vybíráním malých kousků orchestru a lepení dohromady pomocí počítače, nezná můj údiv mezí. Taky bych nechtěl nikoho mást obalem desky, jenž spatřil světlo světa ve dvou provedeních. Žlutém digipackovém a pak ještě odlišným vnitřním bookletem. Do hlavičky jsem vybral ten vnitřní zkrátka proto, že se mi víc líbí.
Svízel je s hodnocením. CHAOSTAR jsou hudbou tak specifickou, že je snad skoro nesmysl je hodnotit. Jak už jsem psal kdysi u THOU SHALT SUFFER. Tohle člověk buď poslouchá a něco mu to říká, nebo se s tím zkrátka mine (a případně zahrnuje okolní společnost uhrančivými duchaplnými kecy o tom jaké to je, jaké by to mělo být a jací jsme čoudové, že to posloucháme, ventilující tak své vnitřní komplexy spojené s nudou, únavou a nechutí v pracovním procesu). Pro znalce předchozích desek se nic moc nemění. CHAOSTAR pokračují tam, kde posledně skončili.