Progresivní matadoři DREAM THEATER prožívají v poslední pětiletce mocný nárůst výroby a zjevně i mocný nárůst spotřeby, jak jinak si vysvětlit kobercové bombardování trhu tituly s dobře známým logem? Projeďme si to rok po roce – 1999: vychází výtečný kotouček „Scenes From Memory“, dost možná nejlepší album Snového divadla. 2001: vychází tři CD a speciální edice DVD s živým záznamem z New Yorku. 2002: slechy fanoušků oblažuje dvoj-CD „Six Degrees Of Inner Turbulence“, kvalitativní standard kapely. 2003: vychází nové album „Train Of Thought“, deska vzatá slušně od podlahy, ale naznačující triumf formy na účet menší krize obsahu. 2004: vychází troj-CD a dvoj-DVD „Live At Budokan“, zachycující tokijský koncert DREAM THEATER. Sakumprdum v poslední pětiletce vyprodukovali progresivní úderníci celkem 10 CD a 3 DVD... Skoro by si to koledovalo o nařčení z muzikálního průjmu a zahlcování trhu, ale to bychom Snílkům křivdili, protože všechny vydané nosiče jsou bezesporu kvalitní porcí k poslechu.

Jedna z mnoha věcí, za které si americké progové kouzelníky nutno cenit, je snaha každou živou nahrávku odlišit od ostatních, přistupovat k ní z trochu jiného úhlu. Zatímco první „velký“ (nepočítám první živý počin „Live In Marquee“) živák „Once In A LIVETime“ byl skutečně souborem největších hitů kapely, deska „Live Scenes Form N. Y“. nabídla velice zajímavý dramaturgický počin – kompletně přehrané album „Scenes From Memory“, několik lahůdek a samozřejmě něco hitů ze skupinového archivu. Ti, kdož měli tu čest zažít na vlastní audiovizuální smysly šňůru Six Degrees Of Inner Tourbulence, dobře ví, že podobný postup zvolila kapela i tam, když odehrála celé druhé CD tehdy aktuálního alba.

„Live At Budokan“ se opět liší od předchozích záznamů... největší váha samozřejmě leží na novém albu „Train Of Thought“, ze kterého zazní všechny skladby krom skvělého „Vacantu“ (k mé nemalé lítosti) a „Honor Thy Father“. Příspěvky z tohoto alba se k živému hraní hodí báječně... jsou patřičně ostré, mají spád, melodie, instrumentálně pekelně zapletené pasáže. Přesto nejsou zdaleka tak silné jako třeba materiál ze „Scenes From Memory“. Jakoby si kapela tohoto nedostatku v obsahu byla částečně vědoma, takže na tři CD zařadila nebývalé množství exhibic a sólových pasáží, které často nastavují známé písně do téměř nesnesitelně dlouhých stopáží (kupříkladu až příliš přepálená a roztažená „Beyond This Life“, z těch nejlepších sólových partů složená „Instrumedley“, dvojice vyšilovaček „Test That Stumped Them All“ a „War Inside My Head“, sólo Jordana Rudesse atd.). Množství kompozic, které demonstrují neskutečný a nedostižný potenciál pětice hudebníků, vyvažuje překvapivě silné zastoupení asi nejrockovější desky Snivců – „Falling Into Infinity“. Z ní zazní nádherná balada „Hollow Years“, která příjemně otupuje instrumentální vzepětí prvního CD, rozsáhlý rockový šanson „Trial Of Tears“, který plní stejnou roli na disku druhém, a navíc ještě hitovka „New Millenium“. K tomu písničkovějšímu z kompletu nutno samozřejmě přiřadit dvojici „sixdegreesových“ písní – fantasticky vygradovanou ukolébavku „Goodnight Kiss“ a rozjařenou kytarovku „Solitary Shell“. A skutečné hity? Nechybí samozřejmě nezbytná „Pull Me Under“ a možná lze za hit pokládat i klipovou (ale na živácích dosud nezachycenou) „Disappear“...

Jaký je můj celkový dojem z dramaturgie setu? Moc instrumentálna, málo zábavy... I dobře známé a milované kompozice se rozlézají do neuvěřitelně komplexních a komplikovaných sólových ploch a vyslechnout to na jeden zápřah dá dost práce. A mnohdy už to není ta slastně těžká práce, na jakou jsou fanoušci DREAM THEATER zvyklí a pro kterou americké mágy milují, ale skutečná dřina hraničící s nudou. Chybí tomu hitová přítulnost „Once In A LIVETime“, chybí tomu ucelenost a kouzlo „Scenes From N. Y.“. Budokan reprezentuje dokonale DREAM THEATER model 2004, kapelu na vrcholu instrumentálních možností, které se žádná současná rocková banda nemůže vyrovnat, ale zároveň kapelu posedlou alchymií formy... Novinkové songy jsou výtečné, jenže po obsahové stránce jim chybí magnetismus starších počinů... Za jednoznačný klad tří CD s tokijským koncertem tedy považuju následující – Jamese LaBrieho, který je asi v nejlepší hlasové formě, v jaké byl na záznamech ke slyšení. Orgastický zážitek pro příznivce instrumentálního pekla. Zachycení kapely ve vrcholné instrumentální formě. A ještě „Falling Into Infinity“ blok na CD 2...

Přesto, nebo právě proto, řadím tenhle živák až na samé dno koncertní diskografie DREAM THEATER, Neříkám, že mě nebavil, ale nedokázal mě tak uchvátit a vyrazit mi dech, jako se to podařilo jeho dvěma předchůdcům.

P.S. Chystám i recenzi DVD, na němž se možná ze záporů stanou klady...