Ach ta nešťastná zpoždění. Jedno z nich se nevyhnulo ani této akci, která v místo plánovaných 19. hodin začala až o 90 minut později, což mělo za následek, že ve snaze dostat se v rozumný čas do postele a nabrat tak síly na další náročný den v budování kapitalismu jsem byl nucen oželet představení hlavní hvězdy večera – norského MORTIIS-e. Tímto se omlouvám všem, které díky této skutečnost tímto reportem zklamu. K obraně pořadatelů je však nutné říci, že časový skluz nevzniknul jejich vinou, neb tuto nesou kapely, které se do Abatonu dostavily až těsně před sedmou hodinou. Holt kouzlo staré Prahy je natolik silné, že dokáže odpoutat ode všech povinností.

Pakistánští DUSK, zahajující tímto vystoupením své české miniturné, měli veliké problémy s obdržením vstupních víz. Asi není potřeba blíže vysvětlovat, co bylo jejich příčinou. Už jen skutečnost, že pro našince pocházejí z „té země, kde musí být všichni teroristé“ poutá na toto duo pozornost. Navíc druhé album DUSK – „Jahilia“ vyšlo na etiketě českého vydavatelství Epidemie records, takže tuzemští fanoušci mají dostatek příležitostí se s jejich tvorbou blíže seznámit. Já osobně jsem tak ze studiových nahrávek ještě neučinil, ale živá presentace na mě zanechala příznivé dojmy. DUSK jsou v podstatě kapelou jednoho hudebníka a jednoho zpěváka. Multiinstrumentalista Faraz Anwer, coby autor veškeré hudby, je i tím, kdo na pódiu obstarává téměř veškerý hudební doprovod, což je jasně patrné i během pražského vystoupení. Toto se zkládalo jak ze starých, doomově přímočarých, skladeb nesoucích se v pomalých tempech a tak i nových, stále silně doomových, avšak silně okořeněných dalšími hudebními vlivy. Mimo jiné i ambientními plochami a orientálními motivy, kteréžto zahrány na kytaře bych se nebál označit za lahůdkové. Vokalista Babar Shaikh se soustřeďuje hlavně na svůj zpěv a přestože drží v ruce kytaru, Farazovi se do hrani moc neplete. Zvuk se držel v přijatelných mezích, jen ten bicí automat nezní zrovna líbivě. Myslím si, že být DUSK v „plném“ počtu (živé bicí, další kytara, baskytara), tak by se děly velmi zajímavé věci. Ony se vlastně dějí i tak, čehož výsledkem jsou slušné ovace.

Jiné hudební dimenze reprezentují holandští TEXTURES, kteří se při svém počtu (6 lidí) a přítomnosti dvou bicích souprav na pódiu, na pro ně vymezeném prostoru poměrně tísní, ale ani to kapele nezabránilo odehrát fantastické vystoupení. Nevzpomínám si, kdy jsem za poslední dobu zažil něco tak energického, našlapaného a po všech stránkách v dobrém slova smyslu zabijáckého. TEXTURES se opírali hlavně o novinkovou desku „Polars“, která přináší velmi progresivní materiál na pomezí hardcore, thrash metalu se silným nádechem psychedelie. Toliko módní přirovnávání kdečeho k MESHUGGAH je v tomto případě namístě, ale je více než zřejmé, že TEXTURES se rozhodli jít vlastní cestičkou. Tato spočívá v mnohem agresivnějším přístupu a zapojení klávesových nástrojů, které mají na svědomí poměrně nekomplikované, ašak velmi zajímavé a do tvorby těchto mladých holanďanů přesně zapadající hudební motivy. Tam, kde MESHUGGAH zpomalují a rozjíždějí svůj těžkotonážní riffující válec, tam TEXTURES sešlápnou plynový pedál až na zem. Když k tomu připočteme velmi dobrý zvuk (hlavně ty vševyhlazující bicí), bezchybné výkony všech hráčů, kde hlavně čisté vokální party byly podány velice přesvědčivě, máme co dělat s jedním z nejsilnějších letošních koncertních zážitků!

Zahanbit se ovšem nenechávají ani australští ALCHEMIST, čehož důsledkem nemůže být nic jiného, než že koncertní extáze pokračuje dál. Už ve své recenzi jejich poslední desky „Austral Alien“ kolega Noisy naznačil, že buď si hudbu ALCHEMIST zamilujete anebo vám poleze na nervy. Myslím, že s tímto trefným poznatkem nelze nesouhlasit. Na prvotní poslech skladby s nekomplikovanou stavbou, jímž dominují monotónní rytmy bicích a uřvaný vokál, jsou však postupně zušlechťovány životodárnými přísadami v podobě neotřelých klávesových partů a neméně zajímavých kytarových motivů. Jednotlivé písně tak dostávají neobyčejný šmrnc a schopnost zaujmout a nezřídka i vybídnout k tanci. Tu zazní vynikající orientální motiv, tu zase důmyslné klávesové vyhrávky, tu nám kytaristé předvedou něco ze svého bohatého rejstříku a my jim to hezky všechno baštíme a tetelíme se blahem. Výborné, dokonale atmosférické, po všech stránkách nesmírně poutavé...

Těšil jsem se i na norské SUSPERIA (s bývalým členem DIMMU BORGIR Tjodalvem na bubenickém postu), o jejichž živém hraní jsem měl velmi příznivé reference. Hudební složka setu těchto Norů byla ještě poměrně v pořádku. Sice se nejednalo o nic neslyšeného, ale dobře zahraným sekavým thrash metalem ala PANTERA se nic nezkazí. Naprostým bořičem veškeré snahy kapely a zcela po zásluze i tragédem večera se stal vokalista Athera. Jeho projev by se dal definovat přívlastky typu zoufalý, falešný a pod. Obzvláště v momentech, kdy se pokoušel svůj hlas ponořit do heavy metalových výšek jsem si připadal jako na prvním kole castingu Superstar. Z toho musely bolet uši i člověka postrádajícího byť jen minimum hudebního sluchu.

Blížila se půlnoc a již tak poměrně řídký dav ještě více řídnul a mě, jak již bylo uvedeno na začátku, nezbývalo, než stihnout poslední metro. Nevím tedy, co bubák MORTIIS předvedl, ale kvůli prvním třem předkapelám se rozhodně vyplatilo do Abatonu přijít. Jen si neodpustím další házení hrachu na stěnu, když vyjádřím svůj podiv nad malou návštěvou. To AMON AMARTH jsou jiné kafe, že ano, milí fandové?