No ne. Po letech mlčení o sobě zase dává vědět kytarista z mateřské školky metalu a jako parťáka si k ruce bere bývalého párplistu Glenna Hughese! Přesvědčení, že by mohlo být tohle spojení dost super, ve mně ovšem nahlodal fakt jména CD. „The 1996 DEP Sessions“ mi totiž až nebezpečně zavání prachsprostým kalkulem, že jde o záznam ze zkoušky, kterým si chce starouš Iommi přilepšit pár krejcarů k důchodu. Chyba lávky. V případě tohoto alba jede o jeden z nejsilnějších materiálů, jenž se za poslední roky v hard rocku objevil. Vždyť kdo může umět rockovat líp, než ti, kdo hard rock vytvářeli?

Nevím proč materiál z roku 1996 vychází až po tak dlouhé době (pomůže mi někdo z vás?), ale je fakt, že bych mu přál světlo světa více než předchozímu Iommiho sólovému albu. To mě totiž u srdce zdaleka tak  nevzalo. Jinak tomu bylo tady. První skladba „Gone“ je sice jen zemitá nekompromisní riffovka bez valné výpovědní hodnoty a říká zhruba to, že: „já jsem Iommi, tady stojím a tady hraju“, ale to bohatě stačí. Pro začátek. To další pecka „From Another World“ je jiné kafe. Překrásná polobalada s epickým nádechem nezůstává nic dlužna pověsti svých tvůrců a já můžu jen tiše smeknout. Dle mého nejlepší skladba na albu. Ještě bych se tu na chvilku zastavil a utrousil malou poznámku. Když tak poslouchám ústřední riff téhle skladby a vzpomenu si na všechny ty blackové a deathové koncerty, jichž jsem kdy byl svědkem, musím se pousmát. Hoši, hoši, můžete se zmalovat jak chcete, navěsit na sebe metrák železa, můžete řezat do kytar sebevíc, ale nikdy nebudete tvrdší víc než Iommi v černým hubertusu s tímhle primitivním riffem… No nic. „Don´t You Tell Me“ přízemní kousek s rozverným riffem, „Don´t Drag The River“ nadýchaná rocková blýskavice, vhodná na stadióny. Všude samý riff, ale kromě riffů hraje Iommi ve skladbách i sóla. Jsou docela pěkná a některá na člověka opravdu dýchnou atmosférou 70. let. A co teprve Hughes! Jeho vokální projev je pořád fantastický (narozdíl od kolegy Gillana, kterého jsem na „Bananas“ nemohl vystát), klenutá rozbuška v hlase pracuje skvěle. Horší a asi jediná chyba na albu je basa. Respektive, byla by dobrá. Kdyby se jí ovšem nezhostil sám velký zpěvák Hughes. Je mi jasné, že to asi nebude jeho vina, protože hudbu patrně skládal Iommi, ale minulost ukázala, že Glenn umí hrát rozhodně přitažlivěji než tak, jak to dělá na tomto albu. Poslechněte si „Stormbringer“ od DEEP PURPLE a uvidíte o čem mluvím. Na druhou stranu uznávám, že funkový nádech na ortodoxně hard rockové desce by asi nebyl to pravé, ale stejně…

Tohle album je skvělé. Je ze staré školy. Stačí mu pouhopouhých osm skladeb na to, aby řeklo vše podstatné, a daří se mu to v míře vrchovaté. Obsahuje jak sabbaťácké houpavě tvrdé kousky, tak i skladby rozmáchlejší, takže si každý najde to své. Vyjít před dvaceti lety, bylo by dnes klenotem. V současné době se možná trochu ztratí pod nánosy balastu, které firmy chrlí, ale věřím, že čas ukáže…