Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
omyl, toto 13-ke nesiaha ani po clenky.. fused, to je uz ina vec
Fused nemá ani cenu komentovat, ten nesesadì z trůnu už asi nic a nikdo v rámci kohokoli z BS :))
a co teprv FUsed
Tohle je pecka pánovè, tomuto počinu nešahá 13 ani po kotnìky
ale jdi, ty....
"Když tak poslouchám ústřední riff téhle skladby a vzpomenu si na všechny ty blackové a deathové koncerty, jichž jsem kdy byl svědkem, musím se pousmát. Hoši, hoši, můžete se zmalovat jak chcete, navěsit na sebe metrák železa, můžete řezat do kytar sebevíc, ale nikdy nebudete tvrdší víc než Iommi v černým hubertusu s tímhle primitivním riffem…" < Nelze jinak než souhlasit a potutelně se uchychtávat :-)
Ajó! Máš pravdi, jsem mimo. Omlouvám se! :-)
Kejta, ty si mimon ;) Praveze takto je to v poriadku :))
Tu fotku Iommiho máte stranově převrácenou, Tony je levák!
Rakva: Jak říkám, každého názor. Myslím ale, že dvojka je přece jenom považovaná za zdařilejší, i když těžko říct. Obě desky jsou hodně silné.
Mna to az tak moc nedostalo, nic prevratne, celkom nuda ... :(
BTW. Kazdy predsa vie, ze najlepsia doska Rainbow s Diom je Rising.
Není zač...
Dik Za tvé vyjadrření-Venca
no to není zrovna pochvala!
Long Live Rock´n´roll je asi nejlepší deska Rainbow s Diem, i když je to takhle těžký říct. Kill The King je skoro speedová vypalovačka...
Na foru k Blackmore Nights-Past Time With Good Company jsem před časem zrecenzoval na pokračování album Long Live Rocknroll od Rainbow-i zhodnot ho
Imothep: Eight Star je celkem rozšířený. Tohle jsem ještě neslyšel, ale byl jsem celou dobu na tom, že se jedná právě o přejmenovaný Eight Star.
Kde si chlastal Darmoore? Že se Ti nějak "motaj" písmenka na klávesnici :-)))
ehm, hup a okopíruj:-)
RD - tak hum, okopíruje z ní sestavu, a máš 3/4 své recenze hotovou a můžeš doplnit čarokrásným slohem
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Vložit diskusní příspěvek