Pětice muzikantů z jižní Anglie se v předešlé dekádě nesmazatelně zapsala do metalové, potažmo rockové historie. Na albech „Icon“ a „Draconian Times“ dotáhla své pojetí temného metalu k dokonalosti, aby v zápětí nebojácně vstoupila do hájemství goticky rockové elektroniky s přesilným albem „One Second“. Dva následovníci, a sice až depešácky jemný „Host“ a kytarovější, avšak bez pevného výrazu a směru usazený, „Believe In Nothing“, sice tolik lidí nepřesvědčili (i když právě „Host“ osobně považuji za černého koně a tajný triumf diskografie PARADISE LOST), ale o to bylo album „Symbol Of Life“ na všech frontách zdařilejší. Kapela se na něm vrátila k výhradně kytarové práci, ale na druhou stranu hleděla dopředu (jak je ostatně jejím dobrým zvykem). O novince se před zveřejněním šuškalo, že má čerpat z odkazu metalového období první poloviny 90-tých let a má být po dlouhé době nejtvrdším albem.

A hned na úvod musím sdělit, že se tyto fámy ukázaly být naštěstí lichými. Album „Paradise Lost“ naprosto plynule navazuje na předcházející desku „Symbol Of Life“. Není sice tak přímočaré a dynamické, avšak vychází ze stylu, který si kapela vytvořila a definitivně přisvojila na posledních albech. Novinka není tolik hitová a je v ní méně na první poslech výrazných skladeb, ale o to více je barevnější. Zajímavé melodie objevujete pozvolna a s každým dalším poslechem se jejich počet zvyšuje a jejich krása sílí. PARADISE LOST čerpají jak z kytarové práce drakónského období, tak temné alternativy „One Second“ a to vše umisťují do svého současného léty vytříbeného stylu. Při dalším srovnávání se „Symbol Of Life“ přicházím ke zjištění, že kapela nyní znovu více pracuje s kytarovými efekty a syntezátory. Kytary se zde na jednu stranu obracejí k deset let staré minulosti (viz. závěrečná „Over The Madness“), tak vzhlížejí do dosud pro PARADISE LOST neprobádaných území (např. motiv připomínající minimalismus britských kytarovek v „Accept The Pain“). Nick Holmes se v průběhu let vypracoval na velmi dobrého rockového zpěváka, jehož hlas ve skladbách vytváří mnohobarevné klenby. Od drakónské zasmušilosti bez problémů přechází k čistému popovému výrazu.

Album startuje monumentální skladbou „Don´t Belong“ plynoucí ve středním tempu, která patří k tomu nejlepšímu, co deska vůbec nabízí. Druhá je nářezovější „Close Your Eyes“, vystavěná v kontextu s albovým předchůdcem. Třetí v pořadí je tradiční gothic-rocková hitovka „Grey“, která po zajímavých slokách v refrénu upadá do vlažností prezentovaných tvorbou kapely HIM. Hned po ní přichází vrchol první půlky alba a sice post moderna v podání skladby „Red Shift“. Její digitální úvod a ve slokách až synth popový Holmes, předznamenává vynikající táhlý refrén, podporovaný takřka z ničeho vzrostlými kytarovými riffy. Skladba vystavěná na kontrastu a obrovské gradaci. Singlová „Forever After“ je výrazný hit ve stylu skladeb „The Last Time“ a „Say Just Words“. Střed alba je však ospalý a k životu jej probudí až originální „Accept The Pain“, od které je již deska bezchybná. Formule pro tradiční skladbovou strukturu této nahrávky je právě v této písni nejpatrnější. Střídmá instrumentace a jemná melodika ve slokách, vykonstruovaná na zajímavé zpěvové lince, je prostřídaná s tradičním frázovaným refrénem, který je naopak pevně ukotven na hutných kytarových riffech. Uvolněnost a originalita „Shine“ dělají právě z této skladby klenot celého alba. Razantnější je sborovými zpěvy zdobená „Spirit“. Deska je zakončená pomalou a chce se říct až bombastickou suitou „Over The Madness“, která obsahuje typické kytarové motivy z období „Icon“, avšak vnáší do nich melodiku a atmosféru hudby současných PARADISE LOST.

Na pochopení novinky je třeba trochu více času, než tomu bylo u „Symbol Of Life“. Deska není tolik výrazná a úderná jako její předchůdce. Její síla však tkví v rozmanitosti a dokonalé aranžérské propracovanosti. Album „Paradise Lost“ prakticky pokračuje z místa, kam došla deska „Symbol Of Life“ a představuje typický styl PARADISE LOST zahraný v jemnějším podání.