OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
K tomuto fínskemu hudobnému fenoménu som mal dlho chladný vzťah, v prípade debutu (ktorý aj samotní členovia kapely hodnotia s odstupom času ako komický) hraničiaci dokonca s miernou averziou. Ľady sa prelomili až doskou „Cult“ a skladbou „The Path“, hlavne jej druhou verziou, v ktorej exceloval hlas krásnej Sandry Nasic. Experimentovanie s bicími a stopercentné sústredenie sa na vlastnú tvorbu na ďalšom albume „Reflections“ sa dá s odstupom času považovať za jednoznačne správny krok, ktorý potvrdzuje aj najnovšie snaženie trojice muzikantov okolo Eiccu Toppinena.
We break our enemies with fear
And we´ve seen how the tears come around…
Nuž áno, drsnejší a šokujúcejší úvod ako skladbu „Life Burns!“ by sme si sotva mohli predstaviť. Nesie sa presne v duchu hesla „violončelo je silnejší nástroj ako gitara“ a zároveň naznačuje možné budúce smerovanie tvorby sláčikových metalistov. Hosťujúci spevák Lauri Ylönen je jedným zo štyroch hlasov na bezmennej novinke, nečudoval by som sa veru, keby bolo niektoré z ďalších diel ešte intenzívnejšie zamerané na súboj klasických nástrojov a spevu.
Hudobná tvár vyznavačov sauny, vodky a mobilov značky Nokia má dve výrazne odlišné podoby. Tou prvou sú pokojné, baladické, no stále dostatočne temné kompozície, v ktorých si autori často vystačia aj bez podpory bicích. V šľapajách skladby „Faraway“ z „Reflections“ hrdo kráčajú „Farewell“, „Deathzone“, no najmä neuveriteľne silnými emóciami nabitá „Ruska“. Tá je spolu s hitovkou „Bittersweet“ najvýraznejším momentom celého albumu. Tú druhú, tvrdú, rýchlu, často priam zbesilú tvár apokalyptických Fínov najlepšie reprezentuje veľmi komplexne poňatý kúsok „Betrayal/Forgiveness“, ktorý s jeho dva roky starým predchodcom „Somewhere Around Nothing“ rozhodne nespája iba Dave Lombardo za bicími.
Misia objavovania nových obzorov tvrdej rockovej hudby hranej na violončelách teda pokračuje. Album „Apocalyptica“ je jej doposiaľ najzrelšou a najvydarenejšou časťou. Nielen štúdiová, ale i strhujúca koncertná prezentácia predznamenáva množstvo ďalších vzrušujúcich zážitkov, ktoré nás ešte čakajú v spojitosti s týmito sympatickými Severanmi.
Misia objavovania nových obzorov tvrdej rockovej hudby hranej na violončelách teda pokračuje. Album “Apocalyptica” je jej doposiaľ najzrelšou a najvydarenejšou časťou. Nielen štúdiová, ale i strhujúca koncertná prezentácia predznamenáva množstvo ďalších vzrušujúcich zážitkov, ktoré nás ešte čakajú v spojitosti s týmti sympatickými severanmi.
8,5 / 10
Eicca Toppinen
Paavo Lötjönen
Perttu Kivilaakso
hostia:
Mikko Sirén
- bicie
Dave Lombardo
- bicie
Lauri Ylönen
- spev
Ville Valo
- spev
Emmanuelle Monett
- spev
Marta Jandová
- spev
1. Life Burns!
2. Quutamo
3. Distraction
4. Bittersweet
5. Misconstruction
6. Fisheye
7. Farewell
8. Fatal Error
9. Betrayal/Forgiveness
10. Ruska
11. Deathzone
12. En vie (bonus)
13. How Far (bonus)
14. Wie Weit (bonus)
Worlds Collide (2007)
Amplified - A Decade of Reinventing The Cello (2006)
Apocalyptica (2005)
Reflections (2003)
Best Of Apocalyptica (len v Japonsku) (2002)
Cult (speciální edice) (2001)
Cult (2000)
Inquisition Symphony (1998)
Plays Metallica By Four Cellos (1996)
Datum vydání: Pondělí, 24. ledna 2005
Vydavatel: Universal Music
Stopáž: 56:33
Produkce: APOCALYPTICA
Studio: SUSI Studios
Po prvotním šoku a zděšení, co že za zrůdnost nám to po skvělém "Reflection" hoši cellovatí nachystali, se dostavuje přece jenom mírné zlepšení. Pravda, deska nemá nic, co by posluchač nečekal. Je tu ten již několikráte avizovaný zpěv, jsou tu povedené kousky jako "Bittersweet", "Quutamo" (nejvíce se mi krom instrumentální verze pozdává ta anglicky zpívaná) či "Ruska". Bohužel však převládají věci harmonicky často zaměnitelné s minulostí a svou kvalitou příliš neoslňující. A pravda, skupina převážně zní jako regulérní rock a někam se tak vytratila ta dávná výjimečnost. Nu což, nějak to zkousneme...
Přes několik nesporně velice silných a emocemi nabitých kompozic ("Bitterweet", "Farewell", "Quutamo", "Fisheye") se mi novinka podmračených finských šmidlalů nezdá být ničím pozoruhodná. Narozdíl od nadupaného cello-thrashe desky předchozí, který byl svěží jako závan mrazivého zimního vzduchu, nepřináší novinka zhola nic převratného, překvapujícího... svěžího. Nemůžu se zbavit dojmu, že spousta skladeb je pouze vykalkulovaným hlazením strun, které Finy proslavily v minulosti, jenže ono už to nemá ani tu sílu, ani tu dráždivou jinakost a označit "Apocalypticu" za desku lehce nadprůměrnou je maximum, co mi moje posluchačská soudnost dovolí.
Aj keď dosku "Reflections" som pre metalmusic.sk tesne po vydaní hodnotil (aj pod vplyvom výborného bratislavského koncertu) v podstate pozitívne, faktom je, že od napísania recenzie som si ju už nikdy nepustil. A tak už viem, ako dopadne v zásade podobná, eponymná novinka -- rovnako aranžérsky preplácaná a napriek tomu fádna, ako jej predchodca. "Bittersweet" môže byť pôsobivým srdcervúcim fínskym slaďákom, tam, kde sa pritlačí na pílu APOCALYPTICA skutočne vyzýva k rozhýbaniu krčného svalstva, ale... na podobné tu už máme stovky iných skupín. Extrémnym zboostrovaním violončel a pridaním spevu, bicích či efektov stráca trojica fínskych mladíkov komparatívnu výhodu a zaraďuje sa do davu "normálnych" rock/metalových kapiel. Časy prelínania skvelých coverov a vlastnej tvorby (vždy skladateľsky citeľne slabšej ako prevzaté hity) z "Inquisition Symphony" sú preč. Z APOCALYPTICY sa stalo vizuálne atraktívne, ale plytké cirkusové predstavenie s leitmotívom "čo vieme dostať z nebohých klasických nástrojov". Farewell.
Reflections bylo lepší album, ale i tohle se jim myslím docela povedlo.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.