V současné době probíhá v českém novinářském undergroundu obrovské referendum, které má za cíl jednou provždy rozhodnout, zda všechny weby a ziny přistoupí ke společným regulím, jednou provždy definovaným ústavou z ruky našeho pana šéfredaktora. Je skvělé, že tak odpadne nepříjemná různorodost pohledů pisatelů z jednotlivých redakcí, ovšem v současnosti, kdy nic ještě není definitivní, člověk vlastně neví, jak věc pojmout. Učit se něco dopředu není můj styl a tak jsem s radostí přivítal nabídku kolegy Thorna, kterýžto česky válí „ani ťava“ a navíc má jako redakční Hujer již dávno nastudováno i evangelium podle Dalase. Čili tučné písmo pochází z jeho dílny a nažrat by se měli jak zastánci současných směrů, tak i toho do budoucna jediného.

Jedeme autem ze stanice „Na Knížecí“. Bohužel všichni se na sraz trousí jako šváby na lachouta a vrcholem je pozdní příjezd řidiče Manatara. Ale co, říkám si, vždyť dnes začíná akce „Kryštof“, oni už si ho příslušníci podají... bohužel však za celou cestu nic. Ani na hranicích nikdo nezdržoval a tak se hnedle po příjezdu do Bratislavy vrháme alespoň na pivo a pomlouvání společných známých z UG.

Kolem páté hodiny procházíme poprvé kolem klubu Babylon a před vchodem již stojí stařičký autobus Volvo se švédskou poznávací značkou, čili o začátek koncertu nemusíme mít obavy. Pouštět se však začíná až někdy v půl osmé a prognózy s návštěvou se pomalu ale jistě začínají naplňovat. Jestliže na WALTARI dorazila dle místních sotva osmdesátka posluchačů a Vike, pak pro dnešní večer by se bedlivý počtář dobral zhruba stopadesáti hlav. Klub by jich však pojal minimálně třikrát víc, takže při pohledu z jeviště rozhodně nepříliš optimistický pohled. Nu což, alespoň jsme se nemačkali a to je věc, kterou mi starší a pokročilí na koncertech spíše vítáme.

Je určitě chvályhodné, když někdo i u nás pořádá podobné koncerty, ovšem za dlouhodobou reklamu na MP pak nedat naší redaktorce ani slíbenou akreditaci je hodně zarážející. Prý pořadatelé zapomněli, hm, tak tomu říkám profesionalita Made in Slovakia.

Jako předjezdec se nám představili domácí CASTAWAY, dalo by se říct takový pohrobek DEAD POETS SOCIETY, z jejichž řad (na posledním CD „Fait Accompli“) se v sestavě objevují zpěvák Marián Petranin, klávesák Andrej Kutiš nebo kytarista Matúš Hanus, na šestici doplněni basistou Josefem Grausem, bubeníkem Janko Kovárem a mladičkým kytaristou Peterem Bulíkem. V podstatě se dá říct, že s „mrtvými básníky“ mají společnou i zálibu v propracovaném metalu plném rytmických zvratů, kde se na přílišnou líbivost nehledí. Všichni muzikanti jsou na dostatečné instrumentální úrovni, nebojí se vícehlasů (pochopitelně, občas to trochu ustřelilo), zkrátka hotová kapela, která má jasno. Ovšem jak ukázal závěrečný cover THRESHOLD, který nejenže pročistil do té doby nepříliš srozumitelný zvuk, ale taktéž přinesl první jasnou melodickou linku večera, neškodilo by více silnějších záchytných melodií. A nebo jen nemám jejich hudbu naposlouchánu? Možná...

Jestliže zvuk při CASTAWAY nestál za mnoho, s hrůzou jsem čekal, čím nás zvukař „osolí“ při švédských orgií. A nebyl jsem příliš zklamán... Ještě že se dalo poťouchle usmívat na známé a ukazovat paroháče. Posluchači se skvělé baví!

Hlavní nevýhodou se při nepříliš početné návštěvě ukázalo otevření horního balkonu Babylonu, neboť dobrá polovina diváků samozřejmě okamžitě šturmovala sedačky a s pivem v ruce pouze vychutnávala. Pochopitelné, leč nepříliš pohledné. A čekal-li snad někdo, že se při tónech intra švédských depresivistů něco změní, byl rychle vyveden z omylu. Pravda, něco siluet zvedlo zadní části těla, ale spočítat by se daly na prstech obou rukou. Zvuk šel mírně nahoru, pochopitelně ale záleželo, kde posluchač právě zakotvil. Paradoxně největší kouli s citelným ušním prahem bolestivosti schytali lidé stojící vzadu uprostřed sálu. EVEGREY jsou pochopitelně zaskočeni „obývákovou“ atmosféru, na jejich obhajobu však nutno říct, že show vůbec neodbývali a zodpovědně protáčeli hřívy. Hlavní pozornost (jak je vidět i z fotek) na sebe strhával zpívající kytarista Tom S. Englund, muž s překrásnou barvou hlasu a procítěným výrazem. Tak se také čekalo, zda dostojí pověsti, kterou sám na sebe ušil koncertním albem (a nadcházejícím DVD) „A Night To Remember“. Můžeme se dohadovat o tom, že šlo teprve o druhou zastávku turné či že se šetřil na příští štace, když Bratislava nedodala odpovídající počet posluchačů, ovšem už mu nikdo neodpáře méně než poloviční výkon v porovnání se zmiňovanou nahrávkou, čemuž na přesvědčivosti nepřidaly ani sbory a vyšší hlasy pouštěné z pásu. Připočtěme ještě slyšitelnou únavu hlasu zhruba od půlky vystoupení a tuto položku si můžeme odškrtnout jako zodpovězenou.

Fanoušci se stále výborně baví. Všimnul jsem si, že dorazilo i pár opravdu fešných metalistek, tak teď dělám paroháče na ně... Piv přibývá, image kapely je striktně metalová.

Jinak totiž kapela šlapala skvěle. Kytarista Henrik Danhage měl prostoru co hrdlo ráčilo, aby také ne, když Tom většinu slok zpívá se založenýma rukama (mimochodem o mnoho lépe, než když u toho i hraje), své řekli i klávesák Rikard Zander s bubeníkem Jonasem Ekdahlem a to nejen při monstrózní plačce „When The Walls Go Down“. Ovšem nejvděčnější byl pohled na basistu Michaela Håkanssona. Pravda, nebylo to až tak díky jeho hře na čtyři struny, jenže jeho kožený plášť a „chlupatá“ hlava pohledy doslova magnetizovala. EVEGREY měli dle zákulisních drbů hrát dvě hodiny, což jsem sice nestopoval, ale když kolem půlnoci dozněl poslední tón závěrečné „Masterplan“ a  skupina se klaněla aplaudující hrstce věrných, o mnoho méně to určitě nebylo. I přes všechny výtky, povedený koncert, byť v pracovní pondělí a 350 km od domova.

Fanoušci se bavili, čili to byl skvělý koncert a vy všichni, kdo jste radši dřepěli v putyce jako každý den, můžete jen a jen litovat. Pokud bude příležitost, rozhodně přijdu znovu!