Nerad bych se pouštěl do nicotných úvah, ale fakt, že jsou u nás ISIS až tolik populární, mě překvapil. Velice slušně zaplněná Akropole však čítala i nejednoho fanouška kultovních GODFLESH, jejichž zákládající člen Justin Broadrick přijel představit svůj současný projekt JESU. Pro mnohé dostatečně pádný důvod oželet večerní hokejovou seanci (takových ještě bude) a vyrazit směr Žižkov. Koneckonců, ono to nakonec i stálo za to.

Hluk jako výrazový prostředek? Proč ne, pokud je v rukou schopných aranžérů a zvukových hračiček, tak se i z primitivní myšlenky dá vykouzlit zajímavý a poutavý motiv. Tohle jsem si však zpočátku nemyslel o německých MONNO, kteří svůj set začali pěkně zostra – mohutnou a nečitelnou hlukovou vlnou, která mě ze sálu spíše vyháněla. Zajímavá sestava čítající bicí, basu, saxofon + laptop se však nakonec předvedla v poměrně solidním světle. MONNO dokázali, že kromě hlukového teroru umí skládat i klasické písně. Mno klasické, spíše se jednalo o rytmické motivy někde na pomezí rocku a hardcore, o které se staral velmi dobrý bicmen. Jednoduché kytarové hoblování + zboostrovaný (?) saxofon + hromada dalších zvukových efektů pak dotvářely kompletní obrázek o podobě tvorby těchto Němců. Ačkoliv mým šálkem kávy se tyto experimenty asi nikdy nestanou, uznávám, že se nejedná o žádné nekontrolovatelné a živelné improvizace, nýbrž o sehranou kapelu s jasnou hudební koncepcí.

Nevím, do jaké míry byli s předvedeným výkonem JESU spokojeni skalní příznivci GODFLESH, ale já jsem cítil spíše mírné rozpaky. Pomalé, hutnými rify podladěných kytar prosycené skladby, jsou ve studiové podobě Broadrickovců velmi chutným soustem. Škoda, že z pestrých a náladových zvukomaleb zůstalo v živém provedením jen několik nesmělých a nevýrazných tahů štětcem. V záplavě vyhulených kytar se Justinův vokál utápěl až příliš a monotónní pomalá tempa působily spíše nudně, než coby tvořič atmosféry. Skupina zahrála toliko tři skladby, mezi kterými jsem velmi postrádal hitovky jako „Tired Of Me“ anebo „Sun Day“. Dokonce se mi ani nepodařilo identifikovat, zda-li všechny pocházely z aktuální nahrávky. JESU tak pro mě i nadále zůstávají kapelou dvou tváří.

Na vystoupení ISIS jsem se velmi těšil a snad díky opatrné zdrženlivosti jsem nepředpokládal, že se této americké pětici podaří přenést atmosféru svých desek v odpovídajícím provedení i před publikum. Hned úvodní okamžiky první skladby „So Did We“, kterou bez okolků začalo toto skvělé představení, musely veškeré obavy nekompromisně rozprášit. S podporou velmi dobrého zvuku a stoprocentního nasazení se ISIS do pražského publika pustili s plnou vervou, kteréžto jim hned od začátku projevilo maximální přízeň. Mohutné nájezdy zboostrovaných kytar s nenápadným zvukem kláves v pozadí jsou zanedlouho vystřídány chvilkami uvolnění v podobě poloakustických motivů, aby pak celá skladba opět razantně gradovala do strhujícího finále.

Na podobném principu je postavena celá tvorba ISIS, která ač možná příliš původnosti nepobrala, disponuje odpovídajícím množstvím osobitosti a entusiasmu. Střídání nespoutaných erupcí zničujících rifů, o které se chvílemi staral tříčlenný kytarový blok, v doprovodu místy až humpoláckého řevu Aarona Turnera  a odlehčených momentů, jenž jsou prosty agresivních zvuků elektrických kytar, jsou zásahem do černého. Jednotlivé motivy samy o sobě působí snad až příliš prostě, avšak jejich opakováním a postupnou gradací dotaženou až na maximum dosahují ISIS emocionálně neuvěřitelně silných prožitků, kdy je s napětím očekávám každý další okamžik. Ve své podstatě velmi jednoduchá hra s posluchačem však nepostrádá veliký kus rafinovanosti a pečlivé konstrukce její pravidel.

V drtivé většině (až na dvě písně z „Oceanic“) zní skladby z aktuálního počinu „Panopticon“. Vše v dokonalém provedení, jenž si s tím studiovým v ničem nezadá. Právě naopak. Živě jsou nálady jednotlivých kompozic ISIS ještě naléhavější a intenzivnější. Aaron Turner svou komunikaci s publikem omezil na to nejnutnější minimum, což však zřejmě nikomu z přítomných vůbec nevadilo. Žádné pózy, žádná prázdná gesta, žádné zbytečné žvásty ...

Výborný koncert, jehož intenzitu a prožitky budu vstřebávat ještě několik dnů a ač nejsem zrovna příznivec kategorických soudů a všemožných žebříčků, budu si alespoň sám pro sebe říkat něco o jednom z nejlepších koncertních zážitků tohoto roku.