Není důležité hrát složitě, ale dobře! To je výsledný poznatek z pondělního klání stoner rockové smetánky z pražského Roxy. Dlouho avizovaný a očekávaný příjezd kalifornských „královen doby kamenné“ se tak stal velkým večerem pro všechny příznivce dřevního hutného rock'n'rollu a kytarové psychedelie. QUEENS OF THE STONE AGE jsou osvědčenou světovou kapelou, která jen pár desítek kilometrů za našimi západními hranicemi vyprodává několika tisícové haly. Jelikož však v Čechách není zvykem, pokud k tomu nevybídne silná reklamní kampaň, uznat za svůj poměrně nový soubor, stačilo v našem případě na uspořádání koncertu pražské Roxy. Klub byl tak narván k prasknutí - odhadem 800 diváků, kteří prostory sálu během koncertu proměnili v nedýchatelnou saunu. Odvažuji se však tvrdit, že nadpoloviční většinu osazenstva tvořili cizinci, neboť i zkušený jezdič Jirka „Ozzy“ Kubík (agentura Ozzy a Potkan), postávaje udiveně před klubem a marně vyhlížejíc známou tvář, si nám jako jediným plzeňákům postěžoval: „Na tuhle kapelu chodí úplně jiný lidi, než na všechny koncerty co jsem sjezdil. To i v Norimberku řeknu za koncert desetkrát – čuz!“ No nic, přejděme k samotnému klání.

Úvod patřil rock'n'rollovým bavičům EAGLES OF DEATH METAL (na studiovém albu u nich bubnuje Josh Homme předák QOTSA), kteří rozproudili davy natěšené na řádně zahulený nářez. Nikterak složitý dřevní rock'n'roll s přímou rytmikou a heslovitými texty, rozehřál, ale určitě neohromil. Frontman „orlů“ svojí image připomínal chlapíky z baru „U modré ústřice“, tedy americkou gay komunitu 80-tých let, kde knírek, těsné tričko a tmavé brýle byly poznávacím znamením. Obstojný rychlý set osvěžil, nicméně nestrhnul. Valnou část publika totiž zajímaly zejména hlavní hvězdy večera a těmi byli QUEENS OF THE STONE AGE.

Pouhá čtvrthodina stačila na odklizení aparatury předskokanů a pouštní jízda mohla směle začít. Hned začátkem koncertu „královny“ naznačily, že nehodlají čerpat výhradně z poslední mnohými příznivci nepřijaté řadovky „Lullabies To Paralyze“, ale chtějí živě představit průřez všemi čtyřmi řadovými alby. Úvod tak patřil zejména rychlejšímu hitovějšímu materiálu, což bylo dobře, neboť se publikum dostalo do neovladatelného varu, ze kterého nemělo šanci uniknout pomocí pomalejší psychedelie. Skladby jako „Feel Good Hit Of The Summer“ nebo „Go With The Flow“ koncert znamenitě nakoply. Při „First It Giveth“ dokonce jeden týpek risknul skok z nevysokého (asi 3 a půl metru nad zemí) balkónku přímo na hlavy pohupujícího se kotle. Měkké přistání mu vyšlo tak napůl, jenže v dalších minutách bylo publikum u takového vytržení, že onen chlapík byl znovu vynesen na ruce rozběsněného davu a svojí plavbu století absoluvoval. Záhadná „The Lost Art Of Keeping A Secret“ plná okultních odkazů dala koncertu atmosféričtější ráz. Co se týče samotného zvuku, měl jsem z počátku obavy, neboť jsem věděl jak to v Roxy povětšinou dopadá, ale osobně si myslím, že nazvučení s postupujícím koncertem nabíralo na kvalitě a z celkového pohledu při faktu, že jde o stoner rock nebylo špatné. Naopak bylo velmi dobré. Všechny nástroje i zpěv byly dostatečně a poměrně čistě slyšitelné. Kapela nadále nepolevila s nasazeného tempa a tak opět pokračovala v rychlejších jízdách jak z nového alba - „Medication“, „Broken Box“ či „In My Head“, nebo ve starší halucinační monstr skladbě „Leg Of Lambs“. Hitovka „Little Sister“ byla také příjemnou povinností a pro mne jedním z nejsilnějších momentů večera. QUEENS OF THE STONE AGE přijeli do Prahy v sestavě tvořené kromě základní trojice Josh Homme (zpěv, kytara), Troy Van Leeuwen (kytara), Joey Castillo (bicí), také dvojicí známou z působení v indie-kapele ELEVEN a sice Alan Johannes (baskytara), Natasha Schneider (klávesy). Tato charismatická ženština dodávala koncertu svými občasnými pohyby nad „klávesnicí“ atmosféru reje čarodějnic. Její chvíle přišla právě ve skladbě „Broken Box“, kde drhla jediný tón 4 minuty v kuse. Závěr patřil monumentálněji vystavěným kompozicím, které koncert spíše přibrzdily, takže došlo na „Burn The With“ i „Someone´s In The Wolf“. Celá základní část pak byla zakončena velmi zdařilou riffující šlehou „Songs For The Dead“, kterou fanoušci přijali pravděpodobně s největším nadšením. Po krátké pauze došlo na několik rozlučkových skladeb, takže nechyběla „Long Slow Goodbye“ i znamenité epileptické boogie „No One Knows“ z dosud nepřekonané desky „Songs For The Deaf“. Tento song byl díky komunikaci s publikem i jamovým pasážím prodloužen asi na deset minut. Samotný závěr patřil novince „Tangled Up In Plaid“, po kterém už následovalo krátké rozloučení před aplaudujícím narvaným klubem.

Dle mne povedený klubový koncert kapely, která sem znovu jen tak nepřijede. Úžasná atmosféra narvaného sálu, která pomohla dusivému tripu k zdárnému dokončení. Pro mne rozhodně velmi příjemný večer plný dravé a na české poměry netypické muziky. Pařba, hukot, adrenalin ...