MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Znáte PLACE VENDOME? Asi ne, co? Nově zrozený pojem zřejmě většině lidí moc neřekne. A co takhle Michael Kiske? To už je jiná. Když se mi před několika měsíci doneslo, že Kiske zakládá projekt s tímhle jménem, pomyslel jsem si : „!“ a téměř okamžitě na něj zapomněl, což byla kritická chyba…
Po rozpačitém držkopádu (jak jinak? - v Kiskeho případě) SUPARED se tedy objevuje další z řady nakousnutých pokusů dostat germánského slavíka na výsluní. Musím se docela pousmát nad úsilím všemožných muzikantů vší silou se snažících dostat bývalého parťáka (a sebe s ním) zpět do kurzu, zatím co samotný Michael slávě a penězům tvrdošíjně vzdoruje. Tentokrát ale vše nasvědčuje tomu, že by se to snad mohlo i povést. Na rozdíl od minulosti se Michael neobklopil (dnes už asi bývalými) kámoši z hospody, ale zavedenými muzikanty. Velkou ironií osudu pak je, že dva z nich jsou členy PINK CREAM 69. Kapely, která vychovala Andiho Derise. Současného zpěváka a nezanedbatelnou, leč kontroverzní, ikonu HELLOWEEN. Přidejte ještě špetku VANDENPLAS a máte takřka dokonalou sestavu ke spáchání solidní desky hodně, Ale Opravdu hodně melodického Rocku (AOR). Rocku tak melodického, že být ještě trochu melodičtějším (a mít elektronický bicí a míň nástrojů), už by byl skoro popem. První skladba „Cross the Line“ by vás možná svým švihem mohla trochu navnadit, ale žádné strachy. Zbytek alba se odehrává podle něžného scénáře, připomínajícího ponejvíce dětskou prdýlku. Nejedná se ale o nějaké laciné hity, nýbrž o propracovanější skladby s hlavou a patou. Najdete tu třeba nádherný cajdáček „Heaven´s Door“ a zmíním i závěrečný monument „Sign of Times“ s hezkým vokálním fíglem ve sborech. Přiznám se, že tak pohodovou, příjemnou a s nadhledem zvládnutou hudbu jsem neslyšel už…no, od minulého úterý. To jsem poslouchal duet Landeho a Allena. Ale před tím fakt dlouho ne. Samostatnou kapitolou tu zůstává Michael Kiske. Řeknu vám (překvapení ), to je třída! Ten chlap totiž zpívá…naprosto báječně. Mám v blahé paměti Keepery i Chameleona, vrcholy jeho kariéry, a nepamatuju si, že by někde dostal tolik vokálního prostoru a tak bohovsky ho využil. Kdybych býval znal celou jeho tvorbu, odvážil bych se skoro tvrdit, že je aktuální dílko jeho pěveckým vrcholem. V druhém pohledu na bitvu Lande vs. Allen jsem vyhlásil vítěze Jorna a myslím, že by mohlo být hodně zajímavé, kdyby teď zkřížil pěvecké síly právě s Kiskem. Porovnám-li hudební materiál, pak debut PLACE VENDOME zmíněný duet ještě o trošičku předstihuje.
Kdo by teda od tvrdošíjně vzdorujícího Kiskeho čekal speed metal, utře opět hubu. Podle mého názoru je dobře, že si Michael drží svou hlavu i přes lákadlo astronomických částek, které by návratem ke kořenům vydělal. A ještě líp, když kromě tvrdé palice přidá i album, který není vyloženě nedobré tak, jako tomu bylo občas v minulosti. Debut PLACE VENDOME mě osobně hodně chytnul, i když hodně, Ale Opravdu hodně melodický Rock až tolik nevyhledávám. Současnost ukazuje, že kombinace AOR a Michael Kiske je zcela správná.
Něžňoučké a z hlediska posluchačského hlediska velmi user friendly album s nepřekonatelným vokálem a upřímným feelingem. Kiskemu bych fakt přál, aby mu to už konečně vyšlo. Ani v recenzích ostatních kolegů si nevede zle, takže snad už...?
8,5 / 10
Michael Kiske
- zpěv
Dennis Ward
- basa
Uwe Reitenauer
- kytara
Gunther Werno
- klávesy
Kosta Zafiriou
- bicí
1. Cross the Line
2. I Will Be Waiting
3. Too Late
4. I Will Be Gone
5. The Setting Sun
6. Place Vendome
7. Heaven's Door
8. Right Here
9. Magic Carpet
10. Sign of Times
Place Vendome (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Frontiers Records
Stopáž: 45:51
Vezmeme-li to jako souboj na dálku mezi PLACE VENDOME a souběžně vycházející novinkou HELLOWEEN (a Deris namísto Kiskeho a Kiske společně s členy PINK CREAM 69 tomu nahrávají), pak vítězem je bezesporu disk "Place Vendome". Kde totiž dýně zní upachtěně, páchnou na sto honů starobou, kompoziční bezradností a zpěv zní místy až nepříjemně, tam se Kiskeho sebranka vytasila s na nic si nehrajícím (přeženu to) rockem a ejhle - ono to vyšlo! Pravda, občas je té "zábavovitosti" trošku moc, ale pecky jako "Right Here", "The Setting Sun" (slyším tam QUEENSRŸCHE) či úvodní "Cross The Line" vše spolehlivě napravují. A abych nezapomněl, mistr Kiske má skvělou formu, to se může odbarvený blondýn z Teneriffe klidně ukníkat.
Michael Kiske se už po léta hledá a i když jeho projekty nikdy nebyly vysloveně špatné, opíraly se hlavně o jeho vokální kvality. Nejinak tomu je i v případě PLACE VENDOME. Ke slyšení je příjemně plynoucí kompilát stylově zařaditelný někam mezi heavy metal a soft rock 80-tých let. V zásadě s touto nahrávkoou nemám nejmenší problémy a i přes některé vycpávkové skladby jsem si na ní našel nějaký ten hitík, jako například "The Setting Sun". Pro mě ideální muzika na zpestření podzimní jízdy autem.
Nudné a prázdné album, které před močálem podprůměru zachraňuje jen dobrý zpěvák, který se už pár let neumí prodat. S PLACE VENDOME se mu to možná konečně podaří (podobně jako ALLEN-LANDE směřuje tato hudba k rockovému mainstreamu pěkným úprkem), ale nic to nezmění na tom, že veškerá hodnota této nahrávky je pouze průměrná.
Michael Kiske se i v dobách svého působení v HELLOWEEN vždy snažil o hudební vývoj (jako vizitka nechť slouží album "Chameleon") a o úprk z hájemství germánského metalu směrem k dospěláckému rocku. Jeho nová formace PLACE VENDOME, ve které mu sekundují také někteří členové PINK CREAM 69 nahrála album, které bych ke Kiskemu stylově i kvalitativně přiřadil už dávno. Někde mezi rádiovým rockem WHITESNAKE (1987) a umírněnější polohou QUEENSRYCHE, znamenitě zprodukované, nazvučené, s povedeným skladatelským vkladem jak samotného Kiskeho tak Dennise Warda (baskytara PC69). Debut PLACE VENDOME obsahuje jak rezolutní vypalovačky ("Cross The Line"), rádiové hity ("I Will Be Waiting"), neotřelé balady ("The Setting Sun"), ale i dvě monumentálněji vystavěné kompozice ve svém závěru ("Magic Carpet Ride", "Sign Of Times"), které jsou tím pravým pohádkovým zakončením. Špičkový AOR.
Skvělé album, každá píseň je hit, ale celkem rychle se mi oposlouchalo...Nejoblibenejsi pisen je Setting Sun a I will be Waiting..
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!