Technicky založený, k lesku vybroušený a osobitý instrumentální rock z vydavatelství Relapse, ve kterém jsou kytara, basa a bicí více než vyváženými partnery – to je DYSRHYTHMIA. Oděná do skřípavého a ošoupaného zvukového hávu, který zavání garážovou produkcí. S invencí, která se zarputile vyhýbá mnoha skupinám dosahujícím světového věhlasu. Co zaujme nejdříve, krom toho, že v sestavě chybí jakýkoliv vokalista, je právě zvuk, který ačkoliv zní velmi zkušebnovitě, se ke stylu, jaký toto trio z Philadephie produkuje, více než hodí. Tento atribut nahrávky bych přirovnal například k sacramentským šílencům HELLA. I díky němu však nahrávka vyznívá poněkud ploše, což je na jednu stranu trochu škoda, neboť jak basy tak výšky by mohly mít svoje limity daleko dále. Na druhou stranu právě poněkud písečná kytara a nepříliš nabasovaná a lehce zbustřená basa jsou jedny z hlavních rysů tvořící xicht alba "Pretest".

Povězme si teď něco z historie skupiny. Základní kameny tohoto tělesa byly položeny již v roce 1999, kdy Kevin Hufnagel zavolal Clayton Ingersononovi, že má několik "džezových" figur, které by mu chtěl ukázat. Z několika figur se velmi rychle stalo šest skladeb a po doplnění bubeníka Jeffa Ebera tu byla DYSRHYTHMIA, která se měla činorodě k světu. Krom tour se skupinami typu MASTODON, CEPHALIC CARNAGE, BURNT BY THE SUN se mohou pochlubit i sedmi kotouči, na kterých se vyskytuje jejich rytmická poruchovost, z nichž jsou čtyři plnohodnotná samostatná alba. Recenzované album „Pretest“ je vlastně předposlední ze série, nové album spatřívá světlo světa právě v těchto dnech a jsem na něj celkem značně zvědav, neboť trojúhelník (který tvoří DYSRHYTHMII) byl poněkud obměněn. Dlouholetý baskytarista Clayton Ingerson v začátcích vývoje nového materiálu ze skupiny odešel a nahradil ho Colin Marston z experimentálních řezníků BEHOLD...THE ARCTOPUS.

Instrumentální stránka je náchylná k math rockovým elaboracím, indie rockovým relaxům, hard-coreové tvrdosti i najazzlým kudrlinkám – tedy je plná zvratů, nicméně tu skrze progresivní instrumentální stránku probleskují i celkem hezké a kupodivu i chytlavé melodie. Například naprosto geniální táhlý zvonivý motiv v druhé, ani ne dvouapůlminutové pecce „My Relationship“. Kytarové linky jsou po technické stránce celkem zajímavě stavěny, nezvrhávají se v klasické sólové kreace, často využívají zpětnovazebního skřípotu a napískávání, jindy proplouvají prazvláštně syrovou najazzlou technikou nebo se cachtají ve zvonivých vlnkách krystalicky čirých kytarových nití. Práce s baskytarou mi lehce připomíná styl a místy i zvuk Justina Chancellora z TOOL s tím rozdílem, že linky rozhodně nejsou tak temné a náladové, ale na druhou stranu jsou o dost techničtější. Tím však nechci říci, že by DYSRHYTHMIA nebyla o náladách a pocitech. I tady nalezneme rozmáchlé atmosférické plochy, které však spadají do zcela jiného soudku než u výše jmenovaných kaliforňanů. Například rozvleklá hypnotická hymna „Anihillation II“ pluje na atmosférické issisovské vlně, která je však striktně přepsána suchým rukopisem dysrhythmickým. Těžko k něčemu přirovnávat, DYSRHYTHMIA má vlastní zvuk, vlastní styl a razí si v tvorbě vlastní cestu. Sečteno podtrženo, po delší době pro mne zajímavý, nekonvenční a invenční objev, který v sobě mísí různé žánry tak, aby vznikla jedna originální homogenní směs nálad, rytmů, melodií a pocitů.