George Clooney pro mě dlouhá léta představoval další světélko v plejádě hollywoodských hvězdiček, které si své místo na mléčné dráze show bussinesu zasloužily utěšeným výzorem, o němž sní většina čtenářek styleových magazínů. Nutno říci, že jsem druhdy druhořadé seriálové akvizici značně křivdil a není lepšího místa, kde se omluvit, než recenze jeho druhého režijního počinu „Dobrou noc a hodně štěstí“, který měl v USA premiéru minulý rok. Bude-li pro Clooneyho kariéru nějaký rok zlomový, bude to určitě rok 2005, tedy rok, kdy natočil tento výjimečný snímek a kdy se Gaghanovou „Syrianou“ razantně přihlásil jak o sošku Oscara, tak o místo na hereckém Olympu. Jeho prioritou však zjevně byl a je film, který sice nakonec nepřetavil ani jednu ze šesti nominací, avšak respekt si i tak zaslouží nesmírný...

Clooneyho vysněné dítko se vrací do amerických let 50. a podává svědectví o zajímavém kontrapunktu anti-kapitalistického běsnění na východě. Joe McCarthy, senátor za Cincinatti, se s neobyčejnou neomaleností a zabedněným patriotismem chopil lovu na komunisty a vzbudil v Americe paranoiu, jež se až podezřele podobala té v táboře rudých nepřátel. Za koncem jeho rudého inkvizičního tažení stála činnost několika reportérů kanálu CBS, kteří  navzdory hrozbám a osobnímu riziku neváhali pozvednout hlas a poukázat na problematiku McCartyho nesmlouvavého boje. V čele této skupinky stál jistý Edward R. Murrow, moderátor populární relace Person To Person. Clooneyho dílo je mozaikou, která mapuje dění ve studiu CBS a pozvolné bortení neohroženého marše fanatického senátora... Není bez zajímavosti, že sám Clooney je dnes bombardován podobnými slovy, jakými McCarthy častoval své nenáviděné čarodějnice. Tento fakt jen posiluje závažnost filmu.

Od počátku se mi vkrádá do mysli paralela s posledním počinem Stevena Spielberga , po jehož boku měl Clooney tu čest stát v oscarových nominacích. Není absolutně pochyb o tom,  že vyzrálý autorský počin „Dobrou noc a hodně štěstí“ si všechny pocty zaslouží a že svým celkovým ustrojením, které je spíše burcující než bavičské, koresponduje se Spielbergovým záměrem. Pokud však byl „Mnichov“  film s výrazným formálním akcentem, pokud v něm byla stále cítit patrná filmařská stylizace a bazírování na alespoň základní míře atraktivity (prosím, nebrat negativně!), pak Clooneyho počin jakékoli svůdné pozlátko akčního politického thrilleru odhazuje a zůstávám jedině – formálně sice brilantním, avšak neokázalým komentářem ke komentáři, jehož hodnota je spíše než emocionální dokumentaristická a ideová.

Ač není „Dobrou noc a hodně štěstí“ filmem formálně okatě výrazným, jeho struktura i  narativní tempo vykazují značnou míru řemeslné brilance. Černobílý celek rezignuje na výrazné zbraně jakým je soundtrack či efektní střihy a moderní kamerová práce. Místy připomíná strnulé snímání televizního typu, v některých momentech zase úmyslně využívá nepřehledného střihu, nestálé kamery a překrývání zvukových stop. Namísto nesourodosti je Clooneyho dílo neobyčejně precizní a při vší divácké odtažitosti značně osobité a mistrovsky natempované. K tomu přispívají vsuvky jazzové kapely, která v televizním studiu CBS hraje songy tematicky korespondující s předešlým dějem – slouží tak jednak jako komentář i jako funkční navození dobové atmosféry. Momentální zklidnění obvykle plynule rozmetá shon redakční porady a následně vygraduje strhující a ledově strnulé herectví Davida Strathairna (Murrow), který svou úsporností a charismatem zastíní vše a všechny, včetně principála Clooneyho v roli Murrowova kolegy Friendlyho. Závažná slova z jeho úst dopadají do publika jako časované bomby, myšlenky, jakkoli intelektuálně nadnesené, mají duši, zvuk a intonačně pevně ukotvený smysl...

A právě jim je forma při vší vyváženosti a úctyhodné nevlezlosti zcela podřízena. Pokud Spielberg dával divákovi strhující příběh s ideovým podtextem k uvážení, Clooney nabízí znepokojivou ideu neobalenou filmařským pleonasmem, úmyslně servírovanou v černobílém obalu bez zbytečných příkras. Koncentrovaností na myšlenku připomene Lumetovo nesmrtelné drama „Dvanáct rozhněvaných mužů“.. I zásadní boj skupinky „spravedlivých“ se odehrává uzamčený ve fixním časoprostoru televizního studia a nahlédneme-li za jeho hranice, je to takřka výhradně prostřednictvím dobových šotů (dokumentární zlomky a dobové reklamy). I zde je drama syrové, nepřikrášlené, předložené suše a bez fanfár, jen s  lakonickým odpočítáváním začátku další relace Person To Person a zdánlivě nevzrušeně nasnímané s důrazem na obsah, nikoli formu.

Klíčovou vlastností Clooneyho snímku je jeho aktuálnost. Ač komentuje události více než 50 let staré, není pochyb o tom, že ústy Murrowa k nám promlouvá člověk současný, vnímavý, empatický, angažovaný... Clooney poukazuje na roli televize, na osobní statečnost jednotlivce, která je důležitá ať už systém vyhlíží jakkoli neprůstřelně. Bez patosu a zdánlivě nepostradatelných emblémů patriotismu podává svou představu amerického vlastence a angažovaného žurnalisty, pro nějž je právo a morální étos víc než přihlouplé vlastenecké pózování s praporem. Že je tento obraz v nejlepším slova smyslu univerzální nemá cenu zdůrazňovat. Stejně tak je univerzální stav, kdy přihlouplé soutěžní projekty s cílem ubavit recipienta k smrti a hyenám televizního průmyslu zajistit dostatek potravy válcují jakkoli prospěšnou investigativní žurnalistiku. Stav kdy nám televize namísto kritického pohledu nabízí jen to, co chceme vidět, ten bohužel není vztažitelný pouze na území USA. Stejně tak z toho plynoucí ohrožení svobody těch, kteří to připouštějí. Jedno, zda tam, za velkou louží, nebo tady... byť to český pivní patriot nerad slyší.

„Dobrou noc a hodně štěstí“ je filmem závažným se vším, co k tomu patří. Redukuje to jeho diváckou atraktivitu, umocňuje to jeho vyznění a význam. Byť se Clooney nevyhnul určitým nevyváženostem a lehkým zakolísáním v jinak precizně vyvedeném tvaru, stále jeho snímek funguje neobyčejně utěšeně a vyzývá k diváka k otázkám a k zamyšlení. Neprovokuje kontroverzností, myšlenkovou roztříštěností či ambivalencí. Naopak, tohle dílo přesně ví, co chce sdělit a jde přímo k jádru pudla. Vykřičník v pravý čas a na pravém místě.