Žilo bylo jednou jedno slůvko, nejprve malinké, všemi odstrkované a vysmívané bloudilo světem hudby, s úctou vyslovovaná ostatní slova se na malé slůvko dívala svrchu, slůvko však šikovně vrtělo prdelkou, házelo očka, šolíchalo pod bradičkou ty pravý hudební stylotvůrce, a nejednou se nám z malého, úsměv vzbuzujícího slůvka stal pojem, pojem velký a budící pozornost, pojem, který si našel široké pole obdivovatelů, ale také zapřisáhlých odpůrců, pojem kontroverzní, neboť mu mnozí začali přezdívat trend. Nezbývá než prozradit, že naše slůvko se jmenuje „emo“.

Pokud se teď budeme bavit o Američanech ELLIOTT, bude naše milé slůvko vesele a bujně vyskakovat z každého jejich díla, ovšem nebude se nás snažit balamutit podbízivostí, nebude nás ani nudit stále stejnou vypjatou emocionalitou. Slůvko si s námi bude hrát, bude nás střídavě utápět v hlubokých vodách baladičnosti, přikrývat závojem psychedelie, rozbíjet kolem nás křehké skleněné stěny depresí, házet nám pod nohy ostré hřeby rockové vypjatosti, motat nám hlavu sladkobolnou hitovostí, nebo prostě jen usměvavě škádlit přímočarostí popové produkce. Je totiž třeba hodně nahlas zdůraznit, že ELLIOTT v branži indie/emo/pop/rocku nepředstavují jedny z mnoha, ale jsou oním lídrem, který svým velmi charakteristickým a z davu se vyřazujícím projevem posouvá hranice stylových definic do obecnější roviny, kdy už není možné brát naše milé slůvko jako všeobsahující charakteristiku, ale pouze jako pomocného partnera při hledání slovního vyjádření tak abstraktního pojmu jako je hudba.

„Photorecording“ je vlastně jakýmsi zvláštním sumářem tvorby ELLIOTT, neboť se na něm objevují znovunahrané skladby z celého období fungování skupiny, od již starších věcí ještě z „U.S. Songs“ až po aktuální kousky. V plné šíři tak můžeme nahlédnout do pestré směsice různorodých poloh, které ELLIOTT dokáží s bravurou nabídnout. Rozmanitost nám ostatně odkrývají už první tři skladby alba. Jasná indie rocková roztržitost úvodní „Away We Drift“ je střídána lehoulinkou hitovkou „Drive Onto Me“ s typicky naechovanou kytarou, která nijak složité struktuře přidává na plnosti. Naopak třetí „Dionysus Burning“ ukazuje skupinu ve schizofrenické rozpolcenosti nervních zvukových vibrací a razantně riffující kytary. Pro hudbu ELLIOTT jsou hodně charakteristické vibrující a chvějící se dlouhé tóny, které vystupují do popředí v melancholické „Blessed By Your Own Ghost“. Typickým úkazem je i zajímavě stavěná rytmika, která rozhodně nezůstává v jednoduchém ducání, naopak se nebojácně rozbíhá i do ne tolik přímočarých spirál a kudrnatých art figur, aniž by přitom ztrácela svoji podstatu, což je tvořit ujednocující kostru. Skladby jsou tak živočišně pulsující a rozhodně nepatří do ranku jednoduchých, brzy oposlouchatelných rádiových hitů, i když jistou výjimku v tomto případě tvoří vražedně vtíravá balada „Carry On“, kousek přímo nabušený hitovou sladkobolností.

Smutný poprock - asi to nejlepší vyjádření pro hudbu ELLIOTT. Smutek kvůli časté baladicky laděné poloze, kdy skladby nikam nespěchají, v jemných vlnkách se přelévají přes okraj zádumčivostí přeplněné nádrže, a pop díky povětšinou uhlazené produkci a především pak pro Higdonův vokál, který vykazuje přesně tu nasládle vtíravou polohu, kvůli které jsou podobně působící zpěváci častováni výrazy značně překračujícími mírné označení „nemužní“. Ano, teď se přímo nabízí připomenout současný pojem PLACEBO. Do nějakých větších přirovnání bych se ale nejraději nepouštěl, protože ELLIOTT by si podle mě zasloužili být sami etalonem pro ostatní tvůrce v branži, pokud bych přirovnával, musel bych brát odevšad něco, ale tím bych zpochybňoval jasně vyprofilovanou vlastní tvář skupiny, která nedovolí obviňovat z napodobování. To ostatně neměli tihle pánové nikdy zapotřebí, jejich ujasněnost vlastních hudebních představ je více jak zřejmá a prýští z celé diskografie, která seřazena do vývojové linie dokumentuje růst a dospívání našeho milého slůvka. Z batolete s bryndáčkem už dávno vyrostl fešný mladík se správnou emo patkou. No není k sežrání?