Probuzení do pátku bylo lehce oblačné a obavy z toho, co už v druhý den letošního „brutálu“ s precizně zabordeleným areálem udělají dešťové kapky, byly skutečně na místě. Přestože přes noc trošku sprchlo, žádná bahnitá katastrofa se nekonala, a tak hygienické problémy pozůstávaly jen z tuny povalujících se pivních kelímků a čím dál více čpících záchodů, a to jak těch mobilních, tak i těch „pevných“ místních, jejichž odér se s přibývajícím časem čím dál více tlačil do hlediště pod pódiem. Páteční program sliboval opět veliká lákadla, což se odzrcadlilo i v mírném nárůstu počtu lidí v již tak dosti natřískaném areálu, po kterém se však i tak dalo nadále v pohodě pohybovat a i přes problémy s jeho čistotou se dá říct, že je na akce podobného rozsahu stavěný.

O první ranní šálek brutálního deathu se v páteční dopoledne postarala bítešská čtveřice SMASHED FACE. Poměrně konvenčnímu, ale řemeslně dobře zvládnutému instrumentálnímu stroji, ve kterém bych uvítal více osobitějších prvků, dominoval zvukově velmi vytažený vokalista, který demonstroval opravdu bohatou a kvalitativně nadprůměrnou přehlídkou svých hrdelních schopností. Škoda jen zvuku, který se to ráno ještě dolaďoval.

Stálice tuzemských hardcorových pódií, která si poctivě vyjíždí po klubech posluchačskou základnu, to jsou X-CORE. Živelný set, ve kterém nechybělo ani vysvětlující intermezo „skín není jako skín, ale fašista je fašista“, byl dobře odvedenou pódiovou prací, která na živo zafungovala a sklízela ovoce u prvních dorazivších příznivců HC, kteří si v kotli odbyli důkladnou ranní rozcvičku. Vystoupení bylo atraktivní hlavně co se nasazení a energie týče, po stránce hudební bohužel poněkud omšelé, nicméně chvalitebně zpracované hardcorové klišé. Následovala německá technická brutal deathová mašinérie DEADBORN, která vyrostla na odřezcích z NECROPHAGIST a pánové a dámy… bylo to znát. Smečka zaútočila na přítomné více než povedeným setem prosyceným instrumentálním umem a zajímavými nápady. Kdo neslyšel, může si s klidným svědomím uštědřit políček.

Zato Bratislavčania GALADRIEL patria k stáliciam domácej scény. Po na pomery kapely experimentálne poňatom albume „World Under World“ spred dvoch rokov, na ktorom sa do veľkej miery podpísali turbulencie v zostave, sa Dodo Ďatel znovu vrátil k speváčke Soni „Witch“ Kozákovej a ku konzervatívnejšiemu, no osvedčenému death/doom metalu. O tom to bolo tento rok, ale o čosi skôr v Jablonici, o tom to bolo na Brutal Assaulte. Mix osvedčených skladieb (uvádzaných „správnym metalovým“ revom) sa nijako nesnažil vymaniť zo stereotypov, čo len potvrdila avizovaná nová skladba. Túto cestu si GALADRIEL zvolili sami a evidentne ju lemuje úspech u lojálnych fanúšikov. Nových si však budú získavať len ťažko.

Do death metalového stereotypu spolehlivě zapadlo i brazilské trio OPHOILATRY, které po loni zde vystupujících KRISIUN své zemi příliš velikou čest neudělali. Jednalo se o klasický zahuhlaný death metal, schopný potěšit jen zaryté vyznavače žánru.

Pohyb osôb ozdobených zelenými vetvičkami v areáli bol predzvesťou vystúpenia jediných zástupcov lesného blackmetalu na festivale, TROLLECH. Tri postavičky (gitara, basa, bicie) so slušivým warpaintom a v pohanských košeliach odpálili svoj ostrý blackmetalový set s českým vokálom. Zvuk bol spočiatku všelijaký, no neskôr sa trocha upravil, a tak sme si mohli vychutnať majestátne lesné hymny ako „Poustevník“ alebo „V rachotu hromů“. Spomínané ovetvené osoby vtipne „headbangovali“ v kotli, ako niekto povedal, „dělali křoví“. Vôbec, celý set sa niesol vo veľmi vtipnom duchu. Hudobne sa však jednalo o tradičný a z môjho pohľadu absolútne neinvenčný blackmetal, pričom jedinou zvláštnosťou boli zrozumiteľné texty (taktiež veľmi vtipné). Ak to chlapci neberú príliš vážne, tak sa to dalo zniesť, no a ak áno... tak sa radšej zdržím ďalších komentárov.

Část odpoledního program byl ve znamení našeho hromadného úprku směrem nejbližší restaurace mimo svojšický areál, což mělo za následek propásnutí setů jihočeských INGROWING, u kterých se dal očekávat standardně dobré vystoupení a běloruských RASTA, kteří i přes relativní blízkost země svého původi měli veliký nádech exotiky. Alespoň na konec stíhám cover EURYTHMICS „Sweet Dreams“. Mno, Mr. Marilyn Manson ho měl zvládnutý přeci jen o něco lépe. Kolega Reaper však viděl z jejich představení přeci jen o něco více:

Díky zdržení ve frontě u zaneřáděného nealko stánku dorážím na set naprosto neznámé akvizice RASTA s mírným zpožděním. Ostatně za tak krátký prostoj jsem mohl být ještě rád, kdybych totiž vyrazil na pěnivý mok, pravděpodobně bych ve stínu pípy promeškal ještě další dvě kapely. Ale pojďme raději k věci. Na rovinu musím prohlásit, že pohrobci známějších GODS TOWER se tedy vůbec nevyznamenali. Rozhárané vystoupení Bělorusů rozhodně nesplnilo očekávání, slibovaná technická vytříbenost se jaksi nedostavila a místo ní do areálu rázně nakročila omšelost, ještě navíc podtržená patrnou koncertní nejistotou. Závěr měla pravděpodobně spasit coververze, leč zprofanovaná skladbička „Sweet Dreams“ z dílny EURYTHMICS vyzněla opět rozpačitě, ostatně jako celý set RASTA. Po přestavbě nástrojového parku nastal ten pravý čas přistoupit blíže ku pódiu, neb na své vystoupení se pomalu ale jistě začali připravovat techno death metaloví VISCERAL BLEEDING ze Švédska. Skandinávci v rychlosti naladili a ihned opřeli do publika „Trephine The Malformed“ ze zatím poslední řadovky „Transcend Into Ferocity“ (2004). Vystoupení chytlo od počátku pořádný drive a přilákalo nemálo dobrovolníků, kteří si s radostí procvičili zakrnělé krční obratle. Bohužel jeden z nich to vzal příliš vážně a rozpoutal svůj vlastní circle pit přímo uprostřed davu nic netušících a mírumilovně pokyvujících příznivců. A tak se vylilo několik pivek, padlo pár kopanců, nu a možná i nějaká ta modřina přibyla. Nebýt řádění smyslu zbaveného individua, mohli jsme si výtečný set VISCERAL BLEEDING užít přeci jen o trochu více.

VISCERAL BLEEDING se líbili i mé maličkosti. Ačkoliv jsem brutálnímu death metalu v poslední době nějak přestal holdovat, kvalitně provedená řezničina mě stále dokáže hudebně uspokojit. V tomto případě to Švédům šlapalo velice solidně!

Namísto absentujících Francouzů DAGOBA vystoupila budějovická stálice LOCOMOTIVE, aby přítomné stylově navnadila na holandské sekáče BORN FROM PAIN. LOCOMOTIVE jsou jednou z těch kapel, u kterých si můžete být jisti tím, s čím na vás vyrukují. Kapela už po léta holduje thrascore ve stylu amerických PRO-PAIN, což je možná i jedním z hlavních důvodů jejich veliké popularity. Nehodlám tím tvrdit, že by si ji kapela nezasloužila. Tento k pohybu svádějící a nabroušený styl mají už tihle chlápci zmáknutý velice dobře, což se projeví hlavně při živém hraní. Z jejich tvorby jsem poznával akorát starší vály a hlavně letitý flák „Incest“ z debutové desky, který zazněl v rámci avizovaného pětiminutového přídavku. Buď vám to leze na nervy anebo vás to baví. Já bych se s dovolením řadil k té první skupině.

To zajímavější z pátečního programu se však začalo dít až těsně po půl páté s nástupem holandských nesmlouvavců BORN FROM PAIN. Metalcore momentálně prostě frčí a je zbytečné řešit, zda-li se jedná o několikasezónní trend, či nám po této vlně zůstane i nějaká kvalita s trvalejší hodnotou. Tahle muziku v odpovídajícím provedení živě prostě funguje a více asi nemá cenu řešit. Nizozemská pětice se do toho od začátku pustila s patřičnou vervou a v momentě, kdy to pod pódiem začalo vřít, jsem si uvědomil fakt, že s dramatickým nárůstem počtu návštěvníků se výrazně obměnilo i zaměření publika, které mi na tomto festivalu přišlo v minulosti až příliš metalově upjaté. Tyhle dojmy ještě potvrdila okamžitá ochota roztočit pořádný circle pit, k němuž potetovaný křikloun Che Snelting několikrát vyzval. Suverénní vystupovaní, našlapané a správně hitové skladby v kombinaci se solidním zvukem (což na tomto ročníku nebylo zas tak úplně pravidlem) daly dohromady parádní set, který vskutku potěšil.

SKYFORGER mali pre mňa určite ambíciu priniesť so sebou niečo neotrelé a vlastné. Nakoľko vcelku poznám ich tvorbu a mal som ich možnosť vidieť naživo, tak som sa na ich set celkom tešil. V konečnom dôsledku mi však pripravili sklamanie. Nebolo to síce úplne zlé, ale v porovnaní s tým, čo som už mal možnosť vidieť, to bolo o triedu horšie. Prečo? V prvom rade ich, podobne ako viacero kapiel, zabil až príliš brutálny deathový zvuk, keďže na poslednom albume znejú viac rockovo a na starších zas viac blackovo. Zvuk taktiež prebil inak zaujímavé folkové motívy a využitie rôznych netradičných nástrojov, ktoré sú pre SKYFORGER tak charakteristické. Odozva publika bola však aj napriek týmto nedostatkom značná. Ja tiež musím priznať, že tradične dobré skladby ako „When Usin Rides“ alebo „Thunderforge“ ukázali kapelu v pozitívnom svetle. Vyzdvihnúť musím aj nasadenie kapely a úprimnosť, s akou Lotyši vystupujú. V mojich očiach a ušiach v zhrnutí celkom dobré, mohlo to však byť ďaleko lepšie.

Panika způsobená zpožděním finských sekáčů ROTTEN SOUND však byla brzy zažehnána. Kapela se zdržela na letišti, ale nakonec stihla do Svojšic přijet včas, aby nám všem nakopala naše zadnice. Zainteresované asi nejvíce zajímal nový bubeník, příchozí do kapely po odchodu famózního Kai Hahta. Jestliže byl někdo na pochybách, že Sami nebude plnohodnotnou náhradou, musel být velice rychle přesvědčen o opaku. Bicí jsou hnacím motorem kakofonie tvořené touto čtveřicí a, při vší úctě k ostatním hráčům, jejich muzika na nich de facto stojí a padá. Nová posila to prostě zvládla na jedničku, o tom nebylo nejmenších pochyb. Set byl postaven na průřezu tvorby, čili se dostalo na většinu nahrávek finských, včetně aktuálního EP „Consume To Contaminate“. Vše podáno v maximálním nasazení a v té nejlepší pohodě, což patřičně ocenili i fanoušci, z jejichž reakcí byli ROTTEN SOUND očividně velice potěšeni. Mistrovský a na samou hranici extrému zahnaný grindcore těchto maniaků je prostě tutovka.

„Inakosť“ je poväčšinou prvým zárodkom lásky na prvý pohľad. Povedzme si otvorene, zaľúbiť sa na koncerte do tradičného deathmetalu je ťažšie, než nechať sa zvábiť kapelou, ktorá prekračuje žánre s eleganciou a dynamikou rekordéra v behu cez prekážky. Tak, ako na minulých „brutaloch“ zaujali EPHEL DUATH či TEXTURES, tento rok zabrali Francúzi CARNIVAL IN COAL. Prekvapenému publiku odprezentovali eklektickú zmes tradičnej metalovej agresivity (šialene headbangujúci klavesák bol dokonalý), bláznivých textov („Dressed Like Pazuzu“, „Satanic Disaster“) i multižánrových presahov, korunovaných devastujúcou coververziou diskohitu „Maniac“ z repertoáru Michaela Sembella (a preslávenou vďaka filmu „Flashdance“). Vriaci kotol, v ktorý títo klauni postupom času premenili statickú masu prizerajúcich, sa neobjavil ani pred onakvejšími hviezdami. Bez toho, aby som teoretizoval o tom, či sú CARNIVAL IN COAL lepší či horší ako ostatné podobne orientované spolky (na čele s hromadou projektov Mike Pattona), môžem konštatovať, že naživo dokázali zaujať a (bez ironického podfarbenia) zabaviť takmer dokonale. Škoda len, že svoj set museli o štyri skladby skrátiť. Harmonogram sa však na Brutal Assaulte dodržiaval takmer neúprosne a konieckoncov – najlepšie je prestať v najlepšom.

Citlivě vyšperkovaná dramaturgie letošního ročníku se naplno projevila v momentě, kdy na pódium vystoupili bratři Kollerové a spol. nebo-li legendární NYHC veteráni SICK OF IT ALL. Ačkoliv je pravdou, že tahle banda se u nás ukazuje poměrně pravidelně, její přítomnost na seznamu vystupujících dokázala přilákat mnohé extrémnímu metalu nepříliš holdující návštěvníky. Asi ani nemá cenu příliš zacházet do detailů, neboť modří už jistě dobře vědí a těm ostatním pak povím, že to byla špičková energetická bomba a že tenhle set byl zatraceně povedeným oživením festivalu. Kapele to i po těch letech na scéně pořád šlape náramně a svým nasazením a entusiasmem spolehlivě nakopávala prdel i mnohem mladším kolegům. Pod pódiem to konečně začalo pořádně vřít a kromě obligátních kolotočů dochází i na extrémnější sporty v podobě radovánek ve stylu „wall of death“, což byla věc v minulosti na Brutal Assaultu zcela nevídaná. Radši si ani nepředstavuji, jak by to v těchto chvílích vypadalo na pódiu, kdyby na něj měli fanoušci přístup. Repertoár SICK OF IT ALL tvořily osvědčené hitovky posbírané ze všech období existence této čtveřice a já osobně jsem si nejvíce vychutnal pecky z vynikající desky „Scratch The Surface“ z roku 1994. Pochopitelně, že pro první odchod newyorských ze scény neměl nikdo pochopení, takže se muselo přidávat. Napodruhé už bohužel neměl pochopení ubíhající čas. Asi málokomu z přítomných by vadilo, kdyby nás SICK OF IT ALL obšťastňovali ještě další hodinku. Přestože jsem své pohledy dělil mezi půvabnou dívčinu stojící po mojí levici a americké chasníky řádící na pódiu, nebylo pochyb o tom, že tohle bylo jedno z nejpovedějších a nejpoutavějších letošních vystoupení. Výborná show!

Snáď jedinou „rockovou“ či postmetalovou kapelou festivalu boli AMORPHIS. Nemalé očakávanie vzbudzovala nedávna rošáda na poste speváka; konzervatívni metaloví fans podobné eskapády nie vždy kvitujú. Odreadovaný Tomi Joutsen je však – minimálne po vizuálnej stránke – frontman, ako sa patrí. Ohlasy na jeho výkon však kmitajú medzi extrémami; ja si dovolím zvoliť cestu stredom. Počas nedlhého setu odohrali AMORPHIS gro skladieb z aktuálnej dosky „Eclipse“, s korunou v podobe výbornej „House Of Sleep“ – bolo jasné, že nové piesne sadnú Joutsenovi do hrdla ako uliate. Vedomí si prítomnosti na metalovom festivale neváhali AMORPHIS otočiť kormidlo vzad, takže sa hralo z absolútne klasických, typicky fínskou ľudovou melodikou šmrcnutých nahrávok „Tales From The Thousand Lakes“ („Into Hiding“) a „Elegy“ (skvelá, roztancovaná „Against Widows“). Značne pritvrdený playlist obsahoval aj návrat do deathmetalového praveku, zachytenom v drážkach „The Karelian Isthmus“. AMORPHIS predviedli všetko to, čo ich preslávilo – mix inšpirácií vlastnou domovinou, artrockom sedemdesiatych rokov a death či doom metalu. Napriek dozaista oprávneným sťažnostiam týkajúcich sa zvuku i diskutabilnej kritike Tomiho Joutsena (na mňa pôsobil vcelku adekvátne a hlavne charizmaticky) som rád, že práve AMORPHIS dostali šancu byť jedným z headlinerov – o nadšení by som však nehovoril. I keď zrejme (aj) kvôli hlavným stars boli qj oni nútení svoj set skrátiť a na nadčasovú, poprávom za vrchol tvorby považovanú „Black Winter Day“ neprišlo.

Následovala poměrně dlouhá pauza, což se v podstatě dalo očekávat, protože DIMMU BORGIR jsou jednou z těch kapel, které si v podobných případech dávají načas. Studovat termíny vystoupení jednotlivých interpretů uvedených v programu už od odpoledne nemělo nejmenšího smyslu a díky těmto průtahům časový skluz ještě více narůstal. Kdo si však počkal, ten se dočkal. Popravdě řečeno jsem ani nevěděl, co od vystoupení těchto norských chlapíků očekávat. Doby, kdy jsem je choval ve veliké oblibě, jsou už dávno a nenávratně pryč, přesto však veskrze pozitivní vzpomínky na jejich sedm let staré brněnské představení dávaly určité naděje… které se alespoň částečně naplnily. Začátek však nebyl z kategorie nejšťastnějších. Po předlouhém intru se skandinávská šestice přeci jen dostavuje na pódium, aby během chvilky začaly nepříjemné problémy se zvukovou aparaturou, které de facto přetrvávaly během celého tohoto více než hodinu trvajícího vystoupení. Ne zrovna optimální ozvučení jednotlivých nástrojů bylo v porovnání s opakovaným vypadáváním Shagrathova mikrofonu jen nepatrným problémem. Ve vzduchu visící trapas se však nakonec přeci jen podařilo odvrátit a i když měl zvuk k ideálu dost daleko, řekněme, že se to s přihmouřením očí dalo poslouchat. Mě osobně DIMMU BORGIR nakonec přeci jen dokázali zaujmout, za což mohl hlavně výběr skladeb přesně spadající do období, kdy jsem se řadil k jejich fanouškům. Početné zastoupení písní z alba „Ethrone Darkness Triumphant“ (1997) jsem uvítal a stejně tak jsem se nezlobil, když zaznívají i kusy z výborné desky „Spiritual Black Dimensions“ z roku 1999. Z poslední regulérní řadovky (loni znovu nahraný „Stormblåst“, na který také došlo, nepočítám) „Death Cult Armageddon“ (2003) zaznívá výtečná „Progenies Of The Great Apocalypse“ (mimo jiné se objevila i na soundtracku k filmu „Hellboy“), která ale měla do monumentálnosti své studiové podoby dosti daleko. Na pódiu na mě DIMMU BORGIR však působili dosti rutinním a nezáživným dojmem, což je určitě škoda, neboť mnoho návštěvníků vážilo do Svojšic cestu hlavně kvůli nim. Zřejmě je to už tradiční syndrom velkých a úspěšných kapel, neschopných se plně koncentrovat na všechna svá vystoupení. I přesto mě starší skladby pobavily a vzpomínání to bylo vcelku příjemné, za což mohl i obligátní přídavek v podobě osvědčené „Mourning Palace“.

Z posledních sil a doufajíc, že zvučení holandským TEXTURES nezabere tolik času, co jejich norským předchůdcům, jsem čekal na vystoupení této výborné formace, které však nakonec zbylo poněkud málo času na to, aby se předvedla v celé své parádě. Ale i tak se do toho tato sympatická šestice opřela jaksepatří a uštědřila nám lekci z moderního metalu. Ani během jejich vystoupení nebyl zvuk z kategorie ideálních, naštěstí to příliš nebránilo velmi dobrému dojmu, který TEXTURES zanechali. Hrálo se samozřejmě hlavně z aktuální desky „Drawing Circles“, která je oproti debutu „Polars“ z roku 2004 poněkud uvolněnější a zvukově pestřejší. Skladby tak kromě sekaných „meshu“ riffů a dusavé rytmiky dostávají navíc i mnohem silnější nádech něčeho takového, čemu se říká atmosféra. Škoda jen, že ani Eric se v čistých hlasových polohách nevyvaroval menších zaklopýtnutí, což nám však bohatě vykompenzovala skvělá hudba tvořící nedílný podklad k jeho zpěvu. I přes nedostatek času se dostalo i na jednu skladbu z „Polars“, konkrétně na úvodní „Swandive“. Potenciál kapely je už dávno znám i v našich krajích, o čemž svědčil fakt, že se TEXTURES museli na žádost fanoušků ještě jednou vrátit. Byla to pro mě velice příjemná rozlučka s druhým festivalovým dnem.

Ani tentokráte se naše vystupujícími kapelami (anebo snad i něčím tekutým?) v dobrém slova smyslu vyčerpaná redakční ekipa nerozhodla setrvat do zaznění posledního zvuku linoucího se z reproduktorů, což některé z nás po dobrých referencích na set dalších Holanďanů DISAVOWED na druhý den i vcelku mrzelo. Co se dá dělat. Třetí dějství bude v tomto směru i tak ještě dost náročné ...

Text: Dalas, Thorn, Arrow, Reaper, RIP
Fotografie: Dalas, Thorn