Je libo valčíček? Takový pěkně odpíchnutý, až pekelně rychlý, místy velmi tradiční a v jistých okamžicích také černočerný jako svědomí arabského teroristy? Pokud není na škodu několik čistě finských přísad, mohli by KALMAH a jejich čtvrté řadové album „The Black Waltz“ být přesně tím, o čem je právě řeč. Kdysi dávno totiž tahle partička okolo bratří Kokkových ťapala ve stopách daleko slavnějších krajanů CHILDREN OF BODOM a (jak se to mohlo stát?) holdovala stejně svižnému a místy i výživnému melodickému speed – black metalu s bohatým klávesovým rejstříkem. Avšak zatímco Alexi Laiho a spol. zdaleka neusnuli na vavřínech a začali strkat prsty i jinam, KALMAH se nejspíš rozhodli vybrušovat tuhle ("svou") škatulku až k diamantovému lesku (i když při tom podle všeho museli počítat s tím, že to bude proces velmi, velmi zdlouhavý, ne-li vůbec nekonečný). Takže vybrušují, vybrušují a vybrušují.

A přesto (nebo právě proto) momentální stav jejich prací na tomto projektu někoho věci znalého sotva překvapí. V solidním zvukovém kabátku vztyčená mohutná galérie typicky zahraných a vrstvených riffů, v níž nejdůležitější roli hrají barevné klávesové party, velmi často a výrazně se přetahující s kytarovými vyhrávkami, a vysloveně deathový vokál Pekky Kokkyho, který se jako jediný tak trochu vymyká prezentované atmosféře a náladě (i když rozhodně ne v negativním smyslu). A vstupní brána dokořán, jen vejít a rozhlédnout se po tom nejdůležitějším, co bývá v podobných případech ceněno, tedy po dobrých a zejména zubu času odolávajících nápadech. V tomto směru KALMAH nouzí určitě netrpí, byť na některých místech („Time Takes Us All“, „With Terminal Intensity“ nebo „Man Of The King“) by se o tom dalo minimálně plodně diskutovat. Jakoby se některé plošky právě dobroušeného černého  třídobého nerostu podobaly jiným jeho ploškám, jestli si rozumíme, protože i když to bývá znakem dokonalého brusičského díla, v hudbě to samozřejmě neplatí. Ale jak říkám, jde jen o několik málo případů, které nemohou nijak výrazně ovlivnit celkový pohled na album, jenž  se jinak jeví být velmi živelným, a to zejména pro spoustu šikovné práce s melodiemi a jejich rámování těžkým metalovým rámem. Typicky například v na první pohled tradičních melody – blackových válech „Defeat“, „Bitter Metallic Side“, „To The Gallows“ či „The Groan Of Wind“, které spolu s monumentálním charismatem disponují i nezaměnitelnou hudební příchutí země tisíců jezer, anebo naopak v titulní skladbě „The Black Waltz“, rezignující sice na rychlé tempo, ovšem nesené na nádherně tesklivém a zároveň dechberoucím motivu.

Soudě dle všech podstatných okolností by si tedy tanečník, jenž by neodolal vábení „černého valčíku“, měl minimálně přijít na své. Místy by jej možná mohl strávit dojem, který jakoby mu stahoval a uvězňoval nohy do obrovské spousty něčeho hustého, tmavého a odpudivého, ale to bude nejspíš tím, že KALMAH si i nadále pěstují titulek, za který schovávají svoji produkci, totiž swamp metal. A jestli ne, pak to dozajista bude jen chvilková záležitost, po níž se znovu dostaví pocit (metalové) lehkosti a jistoty, který zcela jistě vydrží mnohem, mnohem déle.