„... A tak se náš hrdina s mečem po boku prodíral hustým lesem a stíny stoletých velikánů okolo něj mu před očima vykreslovaly obrázky, ze kterých by byl každý jiný jistě vylekaný až k smrti. Za každým druhým kmenem viděl obrovského draka, dštícího oheň široko daleko, za každou kapradinou čekal zlého trpaslíka, který na něj s broušenou sekyrou vyskočí ze zálohy a před každým jen trochu více vystouplým kořenem dvakrát přešlápl, než jej překročil, protože co kdyby to byl bludný kořen a on by už nikdy nenašel cestu z lesa ven. Myšlenka na princeznu, spící kdesi daleko v osamělé věži, mu ale dodávala síly, a tak princ, nedbaje vlastního strachu, pokračoval dál a dál.“

Ale tuhle pohádku, náš milý heavy metalový dědečku, který se vždy zjevíš v ten nejdůležitější okamžik, abys nás ještě lépe a důkladněji vtáhnul do děje, už jsme od tebe slyšeli a ne jednou. Jenže když ono se to tak pěkně vypráví, viď. A nakonec, ono se to také moc pěkně poslouchá, jen si člověk nesmí připouštět, že už za ta léta ví docela přesně, jak to dopadne. Dobro zvítězí, zlo prohraje, a jestli neumřeli, žili šťastně až do smrti.

První dobrá zpráva tedy zní: RHAPSODY neumřeli. Jen se bůhvíproč (oficiální zprávy z tábora kapely hovoří o problémech s autorskými právy a ochrannou známkou) schovali za nový název s přívlastkem „OF FIRE“ (popravdě, nic tuctovějšího už si zřejmě vybrat nemohli). S druhou, už o něco horší zprávou, k nám dorazilo také album, které, ač doplněno podtitulkem „film score“ metal, nepřináší v kostce nic jiného, než jen nové pokračování hrdinské ságy, rozepsané kdysi dávno na debutu „Legendary Tales“ (1997). Pravda, oproti dřívějšku na něm poněkud ubylo rychlosti a vyjadřovacího prostoru pro kytaru páně Turilliho, nicméně pro výsledný efekt to rozhodně nemá žádné fatální následky. RHAPSODY OF FIRE jsou zkrátka i tak jako vždy výpravní až na půdu, předhánějí se v prokládání metalové materie prvky vážné hudby a velkým množstvím hostujících symfonických  nástrojů a do jisté míry ve vás mohou opravdu vyvolat dojem, že sedíte v kině, a zatímco promítač usnul a plátno nehybně zčernalo, stále dál posloucháte filmovou hudbu. Jejím prostřednictvím na vás samozřejmě dýchne spousta vzrušujících melodických linek (titulní „Triumph Or Agony“, „The Myth Of The Holy Sword“ nebo povedená balada „Old Age Of Wonders“) a načechraných nálad a epické rozlehlosti („Silent Dream“, „Bloody Red Dungeons“ či předlouhá „The Mystic Prophecy Of The Demon Knight“ s hostujícím Ericem Adamsem /MANOWAR/), ovšem všechno to má jednu, a to dost podstatnou chybu. Ano, RHAPSODY  OF FIRE prostě a jednoduše zamrzli u jednoho jediného výrazu (kupříkladu taková „Heart Of The Darklands“ jakoby z oka vypadla nesmrtelné „Holy Thunderforce“) a stejně tak jako třeba nedávno diskutovaní IRON MAIDEN se tím pádem dostali do pozice, v níž můžou bodovat už jenom tím, s jak moc invenčními a záživnými nápady momentálně pracují. A samozřejmě, jelikož RHAPSODY OF FIRE si na rozdíl od party okolo Stevea Harrise nemůžou oprávněně nárokovat postavení skutečné legendy, je třeba jejich „opakování“ vnímat o poznání střízlivěji.

Čili třetí a poslední zpráva je jasná – album „Triumph Or Agony“ je takové, jaké je, nepřekvapující, místy záživné a místy už poněkud méně (víc myslím k oné zmíněné momentální formě kapely nemá cenu dodávat), a to se samozřejmě někomu líbí a někomu ne. Pochopitelně, každému podle jeho vkusu. Přidržíme-li se navíc striktně názvu alba samotného, pak si musíme přiznat, že tenhle „debut“ RHAPSODY OF FIRE bude stejně vnímán především ve světle pomyslného triumfu nebo agónie. I když se zřejmě najdou i tací, kteří to budou tak jako já vidět spíše neutrálně, s malým bezvýznamným plus za neutuchající vytrvalost, podepřenou  i schopností (místy) stále ještě posluchače celkem slušně pobavit.