OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
SKID ROW se tedy před třemi lety nadechli ke druhému skoku a nyní svou novou kapitolu s nadšením prodlužují o další zářez. Po comebackovém albu „Thickskin“ zde máme novou kolekci od rebelů z New Jersey, kteří před patnácti lety útočili z čelních pozic na veškerých hitparádách, ať už rockových či všeobecných. Hvězdný Sebastian Bach a SKID ROW už dávno jedno nejsou a zatímco bývalý frontman rok co rok slibuje veřejnosti vlastní sólové album a svá velkohubá oznámení doprovází podivným účinkováním v reality show hudebního kanálu MTV, jeho ex-spoluhráči se dokonale sžili s nástupcem Johnnym Solingerem, který na mne působí jako by z dnešního pohledu ve SKID ROW byl od nepaměti.
Současní SKID ROW to je především hustě koncertující americký big beat, nehledící na prodejní čísla a výhradně se věnující jen a pouze vlastní muzice. Ty tam jsou doby, kdy tihle chlápci zdobili pestrobarevné obálky prestižních amerických magazínů, ve kterých okázale pózovali coby rockoví mladíčci a sexuální idoly tehdejších náctiletých fanynek. Jejich rock ´n´ roll však vždy stál za víc, než mohla nabídnout většina ostatních podobných kapel přelomu osmdesátých a devadesátých let. Novinka, která vznikala na počátku letošního roku pod producentskou taktovkou osvědčeného Michaela Wagenera, plynule navazuje na předchozí počin, ale jeho ucelenost a sílu postrádá. Pokud jste někdy nalezli k těmto třeskutým rockerům určité sympatie, pak vás ovšem materiál, který má proklatě daleko k nějakému hledačství a novátorství, nemůže v žádném případě urazit. Nový frajer za mikrofonem, Johnny Solinger, jak už jsem se výše zmínil, se v průběhu tří let ve SKID ROW dokonale zabydlel a kapela svůj hard rockový styl hrne pořád dál tak, jako kdykoliv v minulosti. I zde nalezneme několik skvělých skladeb. Ať už jde o těžkotonážní hard rockovou modernu „Disease“ s hutným kytarovým soundem, která zajišťuje mohutný úvod nahrávky, rychlou vypalovačku „Another Dick In The System“ nebo nápadně melodickou hymnu „Strenght“ hodící se k pyšné koncertní prezentaci v přeplněných halách americké národní hokejové ligy, vždy jde o povedené skladby v rámci léty vypilovaného stylu. Tu a tam na nás vyskočí laciný punkový popěvek – „White Trash“ a „Let It Ride“, který album odlehčí, ale zas mu na druhou stranu tolik neublíží. Pravé zvěrstvo a vadu na kráse tohoto jinak poměrně vyvedeného nosiče však spatřuji v přihlouplých amerických tradicionálech pocházejících odněkud z doby Americké občanské války. Jmenovitě jde o skladby „When God Can´t Wait“ a „You Lie“. Tyto dva neskutečně agrární songy výsledný dojem přinejmenším narušují. Tímto se pánové Hill, Bolan a Sabo opravdu nevyznamenali.
Přestože se znovu SKID ROW nepodařilo kvalitativně navázat na svá první slavná alba a nedosáhli ani laťky nastavené tři roky starým předchůdcem „Thickskin“, nelze o tomto dílku říct, že by bylo špatné. Prostě takové normální album, které zasvěcené neurazí a ostatní nepřekvapí. Bylo líp, ale legenda žije. Je plná nadšení a chuti po koncertování, protože nový SKID ROW po svém návratu na sklonku roku 2003 absolvovali velmi úspěšné turné po celých Spojených státech, které nyní pokračuje další sérií. Neberme jim tedy nadšení. Snad to zas příště bude s nahrávkou o něco lepší.
Další řadové album SKID ROW, nic víc.
6 / 10
Johnny Solinger
- zpěv
Scotti Hill
- kytara
Dave „Snake“ Sabo
- kytara
Rachel Bolan
- baskytara
Dave Gara
- bicí
1. Disease
2. Another Dick in the System
3. Pulling My Heart Out from Under Me
4. When God Can't Wait
5. Shut Up Baby, I Love You
6. Strength
7. White Trash
8. You Lie
9. Nothing
10. Love Is Dead
11. Let It Ride
Revolutions Per Minute (2006)
Thickskin (2003)
Subhuman Race (1995)
B – side Ourselves (EP) (1992)
Slave To The Grind (1991)
Skid Row (1989)
Vydáno: 2006
Vydavatel: SPV Records
Stopáž: 40:00
Produkce: Michael Wagener
Studio: WireWorld Studios Nashville
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.