Moravané HAZYDECAY, známí svým kladným postojem ke crossoverovému hysterčení, potažmo nedávné nu-metalové vlně ze Spojených států, nám po dvou hektických letech znovu hlásí hotovo. Nová nahrávka, která se bude v nejbližší době snažit navázat na zdařilého předchůdce „Jewelz On Concrete“ (2004) je tedy na sklonku roku 2006 na světě. A myslím, že to bude mít z objektivního pohledu velmi těžké a to hned díky dvěma zřejmým důvodům. Tím prvním je skutečnost, že předchozí deska byla opravdu velmi silnou a kompaktní skládankou z těch nejlepších vlastností, jaké může jejich styl nabízet. Marně vzpomínám, zdali vůbec někdo v této republice kdy nahrál lepší nu-metalové album. Druhým důvodem je fakt,  že tolik diskutovaný nu-metalový žánr se momentálně nachází ve stavu naprostého vyčerpání a tím pádem při zachování podobných postupů bude i album HAZYDECAY automaticky bráno oproti silnému předchůdci jako pouze to následné – „stínové“. Tak tedy zanechme dohadů a přejděme k samotné nahrávce.

První, čeho jsem si všiml, je zjevné ubrání na pedálu. Novinka nepůsobí zdaleka tak ortodoxně, přímočaře a energicky jako minulá nahrávka. Je o poznání více písničková a zároveň pojímá nepatrně širší žánrové spektrum. Přesně to by mohlo být za daných okolností, které zde však nenastaly, velkým kladem, ale neděje se tak. Těmi chybějícími okolnostmi myslím prostou kvalitu nápadů, vnitřní náboj a neotřelost samotných písní. Poselství, které nám před dvěma lety HAZYDECAY suverénně nařvali do ksichtu, zde působí o něco méně přesvědčivě, jakoby si kapela sama byla vědoma nutnosti změny, stylového posunu, vývoje a zároveň nechtěla zas až tolik vsadit na neznámou kartu a riskovat nebojácným úprkem z rodné hroudy. Nechci tím samozřejmě říct, že kvalitu by kapela získala tím, kdyby přešla na momentálně aktuálnější tvrdě rockový žánr, to v žádném případě, ale novince tak trochu chybí svojskost a sebejistota předchůdce. Zkrátka něco, po čem bych řekl: „Tohle jsou nový a zatraceně dobří HAZYDECAY“. Přesto to nevidím s novinkou vůbec špatně. Úvodní song „To All Who Survive“ je naopak parádní hymnou, která oslavuje nezanedbatelný odkaz velikánů crossoveru devadesátých let. Jak postupně putujeme albem, čekají nás mnohá, avšak nepatrná ozvláštnění nu-metalového výrazu, od melodických a zároveň velmi brutálních skladeb „Rivers Crying“ a „Whatever You Want“, přes dojemně křehkou „Wings For Stars“ (kromě úvodního songu zde  zřejmě nejsilnější píseň), dále přes hip-hopovou „Cum2nite“ s pěveckým vkladem tanečně nadaného tlouštíka Matěje Ruperta (jeho soulový zpěv hází píseň téměř do sféry r ´n´ b) a v neposlední řadě nepovedený úlet (vtip) v podobě coververze Gottovy písně „Lady Karneval“, ve které nezvykle normalizačně toporný Adam B. Sychrow hlasově připomene spíše muzikálového dobrodruha Bohuše Matuše než rockového bouřliváka stavícího na široké škále druhdy jemu vlastních emocí. Celek tak působí jako o poznání nesourodější a řidší kaše, u které se autor ještě definitivně nerozhodl, jakým způsobem ji okoření.

Z celkového pohledu je nové album „Your Closest F.R.iend“ (2006) poměrně obstojným následovníkem strhujícího předchůdce „Jewelz On Concrete“ (2004). HAZYDECAY se sice stále udržují na stylové mapě a v povědomí lokálních fanoušků, ale do příště postupují s varovným vykřičníkem. Aby mne i nadále nepřestali bavit, chci do tří let slyšet řádně ucelený, moderní a nebojácný reparát, protože tahle kapela má skutečně na víc, než být „jen“ dobrou a „jen“ nu-metalovou skupinou. Na nechutný laciný guláš, dělaný výhradně na efekt, který předvádí mnoho stylově shodných tuzemských kapel z Prahy, podporovaných zejména televizní stanicí Óčko to i letos bohatě stačí, ale příbramští THE SWITCH jim podle mne s deskou „Svit“ letos unikli o dvě třídy. Sedmička, ale s přivřenýma.