Už na minulém havraním albu se předvedli INCUBUS v parádní formě. Do té doby byla tahle parta jen poněkud plytkým, mediálně nadhodnoceným artiklem hrajícím na obě strany, který měl honičům trendů zdůraznit, že se tehdy populární nu-rock dá zahrát poněkud méně nabubřelým způsobem, než jak nám bylo prezentováno mnoha zaoceánskými panáky z kapel, jejichž trvanlivost nebyla větší než trvanlivost televizní reklamy na jejich produkt. Vkusnost a zajímavost z „A Crow Left Of The Murder“ (2004) jim však vydržela po celé poslední dva roky a tak mohu s klidným svědomím prohlásit jejich letošní novinku „Light Grenades“ (2006) za přinejmenším velmi dobrou nahrávku, které chybí k impozantnosti předchůdce skutečně pramálo.

Možná to byla právě různorodost minulé desky spojená s vynikajícími nápady, co udělalo z INCUBUS kapelu trvanlivého rázu. Tehdejší songy, které stály samy o sobě za víc než jen několik poslechnutí, byly tudíž tím, co dělalo toto album na kilometry vzdáleným unylé nudě z jejich prvních desek. Zde se opět barvami hýří, ačkoliv nahrávka podává závratné momenty v jednotnější formě. Fascinuje mne nebojácný příklon k retro-hippie zvuku, což je patrné na barvitých kytarových postupech ve stylu post rock ´n´ rollu (Nebo snad možná retro? Kdo se ostatně v těch krabičkách má vyznat?), které vedou s občasně používanými klávesami kouzelné dialogy. Působí to na mne jakoby se THE MARS VOLTA najednou rozhodli hrát běžné kratší písničky („Rogues“) a RED HOT CHILI PEPPERS naopak přidali na důraze („Dig“). Právě v tomto vidím posun oproti minulému albu – zkrátka „posun od crossoveru ke klasice“. Novinka používá halucinogenní jazyk starých hardrockových formací, avšak balí jej do moderního, velmi emotivního výrazu. Příkladem budiž hned úvodní surrealistická mantra „Quicksand“, kde Brandon Boyd zasněně kouzlí na zvlněné mořské hladině jako osamělý loďař, který dává své poslední sbohem světu na pevnině. Dvojka „A Kiss To Send Us Off“ zas uspokojí svojí náklonností k new age kytarovce, která je překvapivě avšak velmi zručně skloubená s drásavým refrénem. Znovu i v těch nejvygradovanějších momentech se zde nezbavíme všudypřítomného odéru zasněnosti. Další skladba „Anna Molly“ je stejně jako už zmíněná „Dig“ hitovou trefou do černého, jejíž síla se nachází jak v hranatě nasekaných post-punkových balalajkách, tak samozřejmě v zajímavé zpěvové lince. Kráska z největších má však jméno „Love Hurts“ (nezaměnit s nemožným cajdákem od NAZARETH). Jde ovšem o akustickou baladu, která prezentuje INCUBUS ve stylu současných kalifornských papriček. Naproti tomu je titulní věc punkovou divočinou s velmi přímočarým tahem na branku. Uprostřed alba se však dostává na mírné zvolnění a kratičký čas na oddych. V závěru zaujme zejména z poloviny akustická píseň „Paper Shoes“, hrající výhradně na atmosféru. Celkově však musím říct, že byť druhá půle kvůli několika prázdnějším místům zaostává za výbornými nápady z první, album neupadne do průměrnosti nebo dokonce letargie.

INCUBUS nahráli rozhodně osvěžující rockový nosič, který je poměrně zdařilým nástupcem předchozí přelomové desky a tak se znovu dostávám k osvědčenému názoru, že není důležité přílišně tlačit na pilu a zdůrazňovat tvrďáctví nařvaností svých nástrojů, ať už muzikant hraje jakýkoliv styl (v nu-metalu to však platí dvojnásob), ale stačí se jen poklidně usadit a nechat nápady samovolně vyvstávat. Z alba je cítit jeho dlouhodobé zrání, takže zde rozhodně nemáme co do činění s nějakým narychlo spečeným laxním dortem bez identity nebo naopak ani s primitivní ortodoxně se tvářící blbostí. To už opravdu vůbec ne. Velmi povedená kombinace písničkářské hravosti a stylové kalifornské atmosféry. Kdo by to do nich býval před osmi lety řekl?