Pokud čtete anonce vydavatelských firem, pobavíte se. V souvislosti s dvanáctým řadovým albem HELLOWEEN se totiž lze mimo jiné dočíst i to, že obsahuje virtuózní kytarová sóla, což v konfrontaci s následným poslechem skutečně rozesměje. Ale ruku na srdce, ať už v řadách německých dýní preludoval Kai Hansen, či Roland Grapow, o tomhle skupina rozhodně nikdy nebyla. A nepočítáme-li ty dva pokusy o vybočení ze zajetých kolejí v podobě popového „Chameleona“ či naopak přibroušené „Temné jízdy“, šlo vždycky hlavně o kratší a úderné písničky, bez dlouhých štrapácí rovnou na věc, sloka refrén sólo refrén. A běda, pokud se formulka porušila a hudebníci dodali více jak jednu obligátní delší skladbu. To pak hrozilo akutní ukolébání nudou, což ostatně může směle potvrdit i předcházející zápis „Keeper Of The Seven Keys, část třetí“.

Promluvou Biffa Byforda ze SAXON se roztáčí velké losovací kolo v intru „Crack The Riddle“, automaty blikají, ruleta víří a u karetního stolku v rohu šustí bankovky z prohraných sázek, než je startovní uragán „Kill It“ přišpendlí na desku svojí agresivitou, neboť má snad až thrashové grády a pohybuje se v intencích takové „Push“ z „Better Than Raw“, což značí nejen fakt, že s výškami bude mít naživo Andi Deris značné potíže, ale i potěšitelné zjištění, že uvítání prostě vyšlo. Někdo by jásal, byl by to však na delší dobu jásot poslední. Z nářezového bifteku spořádaný dýňový kompot totiž vyrobí hnedle druhá „The Saint“ a věřte mi, disponuje skutečně vším nejodpornějším, co nám jen HELLOWEEN mohou nabídnout. Ukrutnou sedmiminutovou stopáž nevyjímaje. Neznám bohužel autorství jednotlivých písní, ale pokud bych měl tipovat, mám svého favorita. Trojka „As Long As I Fall“ je jen o fous lepší, spoléhá na klavírní vyhrávku, zrazuje ji však hodně otřepaný hardrockový odér s přiměřeně jetým refrénem. Prostě další z PINK CREAMek. Se čtyřkou se vrací ten už oplakaný úsměv. Nejde sice o nic jiného, než o dýňovou klasiku, ale příjemná titulní melodie zvedá palec vzhůru. A jako ve správné herně, kolo se zase pootočí dolů. Miliontá varianta na „ajvonouty“ či „fjúčavordy“ se jmenuje „Final Fortune“ a je... jak to jen říci a neurazit... ne zrovna přesvědčivá? Dejme tomu. Ústřední blok má (podle slov mistra Derise) tvořit jakýsi triptych ze skladeb „The Beel Of The Seven Hells“, „Fallen To Pieces“ a „I.M.E.“, což se s drobnými výhradami i děje. Ani jedna sice nevybočuje ze standardu, na druhou stranu při jejich poslechu alespoň mysl nepropadá zoufalství. Ve „Fallen...“ se dokonce dočkáme i vkusného refrénu s klávesovým doprovodem, čili žádný důvod pro zármutek, poměrně příjemná trojice. „Can I Do“ je neuvěřitelná. Představte si ten největší patos v bumčvacht rytmu s přimíchaným, naprosto nesestřelitelně vlezlým refrénem, navrch s třešničkou závěrečného klínu „kamón, kamón, kamón...“. Rychle zabít nebo si navyknete. „Dreambound“ by mohli vystavovat v muzeu speed metalu. Sloky zpívané jen do basy, povinný bridge a ošmataný refrén následovaný ještě ožvýkanější kytarovou vyhrávkou. Dvojhlasou, pochopitelně. Výsledný dojem by snad mohla ještě pozvednout závěrečná „Heaven Tells No Lie“, ale už první tóny nevěstí nic dobrého a když se v refrénu rozezní zvony fantazie, je jasné, že už žádný mesiáš v podobě fešného jokera nedorazí a na ruletě namísto vsazené červené právě naskočila zelená nula.

Sestava se stabilizovala. Bubeník Dani Löble už otlouká škopky jakoby Uli Kuschovi z kopáku vypadl a skladby tak dostaly typický punc HELLOWEENu Derisovské éry, což je věci ku prospěchu. V čem tedy spočívá hlavní problém „Karbanu s ďáblem“, potažmo skupiny jako takové? Je to velmi jednoduché - neschopnost (až na ty tři, čtyři shora zmiňované výjimky) složit chytlavý refrén, aniž by opisoval z minulosti nebo zapáchal ukrutně veselou melodií, za kterou by se měl její autor smažit v ohni pekelném až do skonání věků. Výsledek tedy dech rozhodně nevyrazí, ovšem na druhou stanu je třeba německým zasloužilcům přiznat, že narozdíl od natahovaného (a utahaného) odkazu legendárního „Strážce sedmi klíčů“ má nový materiál mírně stoupající tendenci. Buďme rádi i za to.