V roce 1968 se snad mohlo zdát, že Muži v černém začíná téci do bot, svět se měnil a John R. Cash zůstával stejně černý... Countryový bouřlivák se pomalu oklepával po drogových a osobních problémech a hledal cesty, které by ho vrátily zpět na hudební vrchol. Nápad nahrát živé album ve státním vězení Folsom, složené z tradičních blues / country fláků, se zdál být výtečným snad jen samotnému písničkáři, který měl s koncerty pro vězně dlouholetou zkušenost... Buď jak buď, Cash si to mezi pány manažery prosadil a 13. ledna 1968 rozbalil svoje nádobíčko ve společenské místností kalifornského lapáku...

... přičemž v následujících minutách vznikla nahrávka, která se hluboce zapsala do hudebních dějin. Cash se nechal při koncertu doprovázet tradičně triem Tennessee Three, průkopníkem rockujícího blues Carlem Perkinsem a budoucí manželkou June Carterovou a nadšenému vězeňskému davu předvedl svou tvář živelného a divokého bluesmana... i člověka, který má problémy sekat dobrotu a soucítí s osudy mužů v publiku. Žoviální Cashova komunikace s publikem předběhla svojí dobu (This show is being recorded for an album release on Columbia Records and you can´t say ´hell´ or ´shit´ or anything like that...) a strhla tisícihlavý dav k naprosté sympatii k hvězdě na pódiu. Spiklenecká bezprostřednost se přenáší i do skladeb, během nichž se ozývají spontánní výkřiky všude tam, kde se Cash stylizuje do role zlého muže a společenského outsidera („Cocaine Blues“, „Folsom Prison Blues“ atd.). Sounáležitost hudebníka a jeho posluchačů se však přenáší i do poklidných baladických songů a nad nahrávkou se vznáší velmi zvláštní duch chvilkové svobody, kterou jakoby cítil jak Cash (svým způsobem dobrovolný vězeň showbyznysu), tak folsomští kriminálníci. Pouto mezi nimi ještě posiluje fakt, že muž v černém operativně zařadil do playlistu píseň „Graystone Chapel“, kterou napsal jeden z trestanců a ke Cashovi se donesla den před koncertem. Není pochyb o tom, že Johnny Cash hraje na efekt a ví, co chtějí ti „dole“ slyšet, ale zároveň není pochyb o tom, že přes veškeré hraní na efekt působí remaster folsomského koncertu (bez zásahů cenzury) dojmem opravdovosti a upřímnosti. Navzdory tomu, že se záznamu údajně trochu pomohlo přidáním některých aplauzů. Dodejme ještě, že „At Folsom Prison“ Johnny Cashe skutečně na vrchol vrátilo, když v countryové LP hitparádě dosáhlo na zlato, v popové pak na 13. místo. 

O více než rok (4. června 1969) později se Cash zastavil ve vězení San Quentin. Zjevně unavený, snad i trochu otrávený z dlouhého koncertování... od první chvíle sází na stejnou kartu jako na předchozí nahrávce, mluví s publikem jako se sobě rovnými a vytváří kolem sebe gloriolu muže, který „je tu jen a jen pro ně“. Právě citelná únava a vyčerpání vnášejí do Cashova hlasu nedokonalou rozechvělost a naléhavost, která ve spojení s explozivním prostředím vytváří poněkud odlišnou atmosféru než na folsomské nahrávce. Roční posun dodal doprovodné kapele větší rock´n´rollovou výbušnost a třeba notoricky známé „Folsom Prison Blues“ zní o třídu dravěji než ve Folsomu. Cash přidává i své klíčové hity „Ring Of Fire“ a „Walk The Line“, přičemž show zhruba v polovině korunuje burácivě přijatý song „San Quentin“ (notoricky známé San Quentin, may you rot and burn in hell). Odezva je tak silná, že Cash musí opozdit nástupy do slok a píseň zahrát ještě jednou... s podobným výsledkem. Po divočejších dvou třetinách se karta náhle obrací a písničkář se ohlíží zpět ke svým kořenům. Pásmo gospelem ovlivněných kompozic, které san quentinský koncert uzavírá, je úžasné, uvolněné a plné světla. V závěrečném medley rozpoutá kapela slušné blues / rock´n´rollové peklo a okénko svobody v sanquentinské temnici se pomalu uzavírá... Album obsahuje cosi, co se marně pokouší někteří rockoví muzikanti vytvořit četným fuckováním a bezduchými frázemi, atmosféru rebélie, svobody, nespoutanosti hudebního výrazu tváří tvář realitě. Muž v černém dokázal vyjevit emoce nejen svým vystupováním, ale především svou hudbou... a je úplně jedno, že výraz je archaický, bluesový a vousatý, když obsah boří nejen sanquentinské zdi. Dlužno dodat, že Cashe tento živák katapultoval na první místo jak v countryové tak popové hitparádě U.S. Billboard.

Obě nahrávky prezentují poněkud odlišné polohy Johnnyho Cashe, první se noří hlouběji do vln blues, druhá vyniká dravějším a hitovějším zaměřením, zároveň však větší pestrostí materiálu (krom gospelu zmiňme i skvělou Dylanovu skladbu „Wanted Man“). „At Folsom Prison / At San Quentin“ není žádným pomníkem doby, je to nahrávka svou živelností a opravdovostí nestárnoucí, charismatický otisk kontroverzní osobnosti Johna R. Cashe v dějinách pop music. A jeden z nejlepších live záznamů v jejích dějinách, jen tak mimochodem.