Zalovit si v pokladnici zlatého thrash metalového fondu, to je vždy příjemná a milá záležitost. Ať hmátnete kam hmátnete, vždy se na vás usměje mládežnicky pohrdavý výraz partičky sebevědomých vlasáčů, a vždy ho k tomu doprovodí muzika, která v jistém ohledu nemá absolutně žádné konkurence. Drsná, rychlá a ošklivá třeba jako třímilimetrový nežit uprostřed čela obtloustlého a zpoceně funícího manažera nevídaně výdělečného obchodního řetězce. V tom všem nicméně spočívá všechna její krása, krása, která je hmatatelná v každičkém okamžiku její dnes již legendární existence.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když jsem zavíral víko oné pomyslné pokladnice a pro dnešek si z ní vybral jeden ze skvostů lemujících stále ještě aktuální kariéru san franciských TESTAMENT, totiž druhé řadové album „The New Order“. Nový (ne)pořádek na hudební scéně sice již v době jeho zrodu byl nějaký ten čas nastolen, to je pravda, nicméně rozhodně nebylo na škodu zvůraznit to světu ještě jednou a nahlas. A to i proto, že Chuck Billy, obr s nezaměnitelným tělesným i pěveckým charismatem, se na rozdíl od debutu „The Legacy“ (1987) konečně zapojil také do procesu vzniku jednotlivých skladeb, což samosebou tvář alba rovněž ovlivnilo.

Vyjmenovat přednosti téhle thrashové bonboniéry je jinak stejně tak lehké jako vyjmenovat důvody, kvůli kterým TESTAMENT na konci osmdesátých let minulého století sklízeli takový úspěch. Inu, krom Chucka Billyho měli také famózního kytarového špílmachra Alexe Skolnicka, měli i stejně talentovaného riffového „dělníka“ Erica Petersona a k tomu všemu navíc navýsost světovou formu, což v dané chvíli učinilo z realizace „The New Order“ laskominku té nejvytříbenější kvality. Na čele alba stojí „Eerie Inhabitants“, skladba, která na stůl vyloží hned všechny trumfy TESTAMENT najednou. Magickou kytarovou předehru zahalenou v bouřkovém oparu, bleskový rozjezd extrémně nažhavené riffové bestie, zpomalený jen v čase pro neuvěřitelně šťavnaté a vynalézavé kytarové sólo, a zvučný ryk zpěvákových hlasivek. Strýček černé svědomí vyzývá k tanci tetičku agresi, na přešlapy se nehraje. Titulní „The New Order“ masíruje posluchače téměř totožným způsobem, což se zdá být o to neuvěřitelnějším, o co následující „Trial By Fire“ do třetice všeho dobrého přináší skutečný křest ohněm. Nová sugestivní předehra, nový nesmrtelný riff a především tempo, tempo, které je naprosto neuvěřitelné, ačkoliv neznamená žádnou závratnou rychlost. Když si ještě dnes vzpomenu na Chucka Billyho, kterak se svým elegantním polostojánkem na mikrofon v rukou divoce poguje v klipu k téhle skladbě, běhá mi z toho nasazení málem mráz po zádech. TESTAMENT to však před sebou hrnou dál, přímočarou „Into The Pit“ doplní pro zklidnění jemná instrumentálka „Hypnosis“, po níž už přichází čas pro další nesmrtelnou pecku „Disciples Of The Watch“, inspirovanou známým hororem „Kukuřičné děti“. Nervy jsou stále našponované k prasknutí a navzdory  neutišitelným sólovým hrátkám kytary prakticky bez vydechnutí pokračujeme v onom neskutečném, magnetickém tempu. Hysterický výlev „The Preacher“ vystřídá a zjemní v „Nobody´s Fault“ (cover verzi AEROSMITH z dávného roku 1976) a jde se do finále, v němž „A Day Of Reckoning“ sečte celkový účet a naprosto famózní instrumentálka „Musical Death (A Dirge)“ jej také definitivně podtrhne.

A výsledek? Pche, nenechte se vysmát. K nezaplacení.