Je až s podivem, že tempem, jakým THE DOORS vydávali svá alba, výrazně neutrpělo ani jedno z nich. Ačkoliv je za nepovedenou mnohdy označována deska „The Soft Parade“, nemyslím si to. Projevuje se zde jen těžké období, jak v osobním životě Morrisona, tak i v působení kapely. Ostatně - každá nahrávka byla jiná a originální. THE DOORS totiž v období své slávy neustále formovali svůj specifický sound, ve kterém je zřetelná linka vývoje Jima Morrisona nejen jako zpěváka, ale i jako člověka.
Albsolutní vrchol tvorby THE DOORS ovšem představuje poslední album „L.A.Woman“ z roku 1971. Nahrávání desky se neobešlo bez potíží. Během prací totiž odchází producent Paul Rotchild, který s THE DOORS spolupracoval doposud na všech albech, a vystřídal ho Bruce Botnik. Důvod? Rotchild materiál nepovažoval za dobrý a nelíbil se mu ani styl, kterým se nahrávání ubíralo - nic nebylo pevně danné, dá se říci, že se členové stali „variací na jazzmany“, ve skladbách se neustále improvizovalo. Natáčelo se naživo, Morrison nepřipustil žádné opravy ani korekce a za pouho-pouhých deset dnů bylo vše hotovo. I přesto, nebo spíš práve proto, vznikl klenot. Album je bluesovější než všechny ostatní, nejsou na něm slabá místa a vyznačuje se v neposlední řadě skvělým rytmem.
První „The Changeling“ je hravá jak hudebně, tak textově a příjemně vás svou až funky náladou vtáhne do poslechu celé „L.A.Woman“. Následující „Love Her Madly“ bych zařadila mezi nejpovedenější skladby nejen celého alba, ale i napříč tvorbou THE DOORS jako takovou. Skvělý rytmus, melodie i projev Jima, který vše zpívá jakoby „mimochodem“. Bluesová „Been Down So Long“ je vystřídána pomalou „Cars Hiss By My Window“, která atmosféru příjemně zklidní. Příznačně bych to ale nazvala tichem před bouří, nebo titulní „L.A.Woman“ (ve které Jim Morrison poprvé uvádí anagram svého jména Mr. Mojo Risin) bouří opravdu je. Skvělá melodie, nakopne do druhé části alba (cože? už?). Tu započíná nejzádumčivější „L´America“, která se dokonce měla objevit ve filmu „Zabriskie Point“, pro který byla také napsána, ale nakonec z prvotního záměru sešlo. Po pozitivní „Hyacinth House“ následuje „Crawlin King Snake“ a „The Wasp“. Ani jednu z posledních dvou jmenovaných sice nemůžu zařadit mezi skladby, které by mě výrazně oslovovaly, rozhodně ale nejsou podprůměrné (ostatně jako nic na této desce). Závěr alba patří světoznámé „Riders On The Storm“ - často označované za nejlepší skladbu THE DOORS. Text je inspirován Jimovým zážitkem z dětství a celý zvuk písně se posunul znatelně jazzovým směrem. Tento styl byl pro členy kapely určující - Densmore byl součástí jazzového orchestru, Krieger hrál jazz/rock sólově a Manzarek byl touto hudbou silně ovlivněn v mládí. „Riders On The Storm“ - to jsou kouzelné klávesy vynášející do výšin a ledově klidný projev Jima Morrisona. Tvoří tak nebezpečnou kombinaci, která se vám vpije pod kůži a způsobí, že si nejen tuto skladbu, ale i celou „L.A.Woman", budete pouštět znovu a znovu.
Je to 40 let od rozpadu THE DOORS a přesto tato kapela stále disponuje početnou základnu fanoušků. I přesto, že náhodou nepatříte mezi obdivovatele THE DOORS, doporučuji si „L.A.Woman“ poslechnout. Není to jen skvělá hudba, ale kombinace více druhů umění. Jak řekl Jim: „Hudba nahradila knihy... a filmy. Film můžete vidět jednou, možná dvakrát, potom ještě v televizi. Ale album má větší vliv než jakákoliv jiná současná forma umění. Každý je do nich blázen a některá posloucháte třeba padesátkrát. Měříte svůj mentální vývoj svými deskami.“