David Cronenberg našel, zdá se, svojí notu. Po časech úchylného mlácení do klavíru a komponování zvrácených etud se jeho režisérský apetit ustálil v jedné, divácky atraktivní, a přitom nezparchantělé poloze, v níž doznívají divoce úchylné eskapády z minula a mísí se s perfekcionismem, profesorstvím a záviděníhodným citem pro vyprávění zvláštních příběhů. Co skvělé „Dějiny násilí“ naznačily, „Východní přísliby“ opakují, aniž by tu docházelo k pocitu sebe-vykrádání a prázdnoty.

David Cronenberg (* 1943, Ontario, Kanada) – filmař, občasný herec, pokládán za jednoho ze zakladatelů tzv. body horroru (venereal horroru). Posedlý proměnou, nákazou, psychickou a tělesnou mutací („Moucha“, „Nahý oběd“). Pověstný obskurností námětu i ztvárnění, posedlostí naturalistickým násilím. V roce 2005 překvapuje vyváženým a svým způsobem konzervativním thrillerem „Dějiny násilí“ a zařazuje se do mainstreamovějších vod. Samozřejmě po svém, aniž by popřel svá stará témata a postupy (proměna člověka, fascinace zobrazením násilí).

Vlastně, ty příběhy mají dost společného. Opět tu zaznívá otázka, do jaké míry se obyčejný člověk může bránit světu zla. Do jaké míry může obyčejný hrdina cokoli zvrátit ve prospěch dobra, aniž by byl donucen k obětem. I tady stojí hrdina, jehož motivace je nám utajená a zjevuje se nám až v závěru filmu. Ale zatímco Tom Sall byl ten, který utíkal a bojoval za „malé“ věci (tedy svojí rodinu a právo na obyčejný život) motivace šoféra ruské mafie Nikolaje (Viggo Mortensen) je nejistá. Mlčenlivý vykonavatel cizích rozkazů („To je rozkaz“ je pro něj závazné a neporušitelné zvolání, kterému se více či méně ochotně podřizuje) nijak okatě nesignalizuje svoje místo v příběhu, divák váhá, zda si ho zařadit jako pasivního vykonavatele zla (vždyť o sobě sám pokorně tvrdí „jsem jen řidič“), nebo toho, kdo nakonec bude stát na straně dobra, jakkoli relativní tento pojem dle Cronenberga je.

Buď jak buď, zatímco v „Dějinách násilí“ si divák na kolébku zla musel hodnou chvíli počkat, ve „Východních příslibech“ se ruské mafii (konkrétně vorům v zakone) podíváme do kuchyně hned na začátku. A ejhle, malý paradox. Zatímco v předchozím filmu si divák poklidně lebedil v dokonale normální rodince dokonale normálního Američana, který podniká, platí daně a vzpomíná se svojí ženou na časy střední školy, „Východní přísliby“ by podle všech předpokladů měly obyčejnost zcela vylučovat. Nicméně namísto bulvárního a karikaturního pohledu do světa brutální ruské mafie… je tu komorně laděné a velice civilní drama, které nedělí svět na černou a bílou. Hlava mafiánské rodiny, staršina Semjon (Armin Mueller-Stahl), není žádný brutální, zjizvený grázl, je to přísný a uhlazený otec rodu, který působí bodře i moudře zároveň. O to hrůzněji ale vyznívají temná zákoutí jeho duše. Jeho syn Kiril (Vincent Cassel) zdánlivě nejvěrněji zapadá do kategorie zloduch, přičemž ale jeho animální stránka lotra je vyvážená opileckým slabošstvím, oddanou synovskou něhou a neschopností překročit určité morální meze. Zkrátka, David Cronenberg nás nezavádí do jasně předvídatelné říše zla, kde se vše řídí principem ďábelského pohrdání hodnotami společnosti, ale do uzavřené rodinné smečky, která popírá schéma „slizké a veskrze zavrženíhodné hordy pitomců, barbarů a vrahounů“. Sedává se tu v červeném semiši při garmošce, respektuje se tu tradice a stáří, se zbožnou úctou hýčkají děti. Jaký kontrast oproti prostituci, drogám a pohrdání lidským životem, které probíhá pod povrchem. Je to atraktivní svět, který je nám ale předkládán bez velkoleposti, šokující glorioly, s až rituální úctou (scéna Nikolajovy iniciace) a odporem k laciné démonizaci.

Svět obyčejných lidí a svět vorů v zakone je zdánlivě oddělen pevnou hranicí, kterou ale naruší dítě bez matky a porodní sestra, která chce znát pravdu. Anna (Naomi Watts) idealisticky jde za svým v domění, že dobro musí být konáno za všech okolností. Je obyčejná v tom nejobyčejnějším slova smyslu a o to kontrastnější je její střet s podsvětím, v němž Nikolaj sehraje roli prostředníka. Nejednoznačnost a nepředvídatelnost postav je požehnáním pro příběh, který je předvídatelnější, než by bylo zdrávo a vypomáhá si i solidními dírami v logice… což prostě v nastaveném tónu vyprávění vynikne. Nikolajova zdánlivě chybějící motivace a Annino váhání obyčejného člověka, který se zákonitě bojí skoku propasti, vytváří silné napětí, k němuž přispívá značnou měrou i neústupný Semjon a chaotický Kiril. Drama „Východních příslibů“ tak netkví ve skvělých honičkách, ohromujících soubojích, nebo velkolepých příběhových twistech, ale hluboko pod povrchem. Divák si ho musí najít a režisér mu pro to vytváří ideální prostor.

„Východní přísliby“ jsou filmem velmi, velmi pozvolným, uzavřeným, neoslnivým. David Cronenberg pokračuje i nadále v profesorsky brilantní režii, kterou překvapil v „Dějinách násilí“. Staromilsky se straní technických obezliček, velkolepým zásahům do toku příběhu, servíruje ho tichým a poklidným hlasem vypravěče, který se stejnou pečlivostí vylíčí obyčejnou rodinnou večeři jako brutální rvačku v lázních (mimochodem jednu z nejpůsobivějších a nejbrutálnějších, co jsem kdy viděl). Normální je u něj jak vykreslení zdánlivě nezáživných dialogů tak proříznutých hrdel a useknutých prstů. Žádná šestáková morálka Hollywoodu, padni komu padni, zatímco spořádané rodinky večeří, vorové podřezávají krky nepřátelům a bývalým přátelům. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. Režijní stylizace, oč je méně okázalá a do očí bijící, o to je obdivuhodnější. Cit pro okamžik, práce s herci, nesamoúčelný naturalismus, pomocný deníkový vypravěč, slastné převalování jednotlivých záběrů na jazyku, spolupráce s výbornou hudbou Howarda Shorea… to vše řadí „Východní přísliby“ mezi vybrané gurmánské kousky, které přicházejí jakoby z jiného času a kráčí proti proudu.

Negativa tu ovšem jsou a nelze je nevidět. Scénář je (bohužel opět) řidší, než by bylo zdrávo. Nikoli co se dialogů týče, ale co se týče výstavby příběhu. Obrat v závěru mě oproti „Dějinám“ přeci jen trochu zklamal, protože postavu Nikolaje poněkud zploštil. Právě ve chvílích, kdy „Východní přísliby“ přestávají hladit monotónně struny a pokouší se zabrnkat velké drama, znělo mi to trochu falešně (odhalení Nikolajovy identity, Kirilův pláč nad kojencem). Byly to ale opravdu jen záchvěvy, které Cronenberg překryl dalším dokonalým finále. Zatímco Tom Sall v „Dějinách násilí“  usedá do kruhu rodinného snad částečně omilostněn z hříchů své minulosti, podivín Nikolaj zůstává osamocen v nekonečném koloběhu násilí, které se nedá zastavit s konečnou platností, jen zpomalit jedním dobrý skutkem. Film končí, příběh pokračuje. A přesně o tom „Východní přísliby“ jsou.

Flash trailer ČSFD