Dětská msta, která dokáže zničit životy druhých. Zajímavý milostný trojúhelník, v němž se mezi dvěma dospělými zrodí láska a v srdci jedné dospívající záludná pomsta z nevědomosti, žárlivosti, umanuté touhy tvořit příběhy a měnit svět. Biblické utrpení anglických vojáků u Dunkerque. Silné melodrama o zničeném vztahu, neodčinitelné vině a pochybném pokání, to vše obsahuje nový film Joea Wrighta („Pýcha a předsudek“). Už samotné příměry kritiků k „Anglickému pacientovi“ napovídají leccos a mohu-li něco s úlevou konstatovat, pak že „Pokání“ není v žádném případě tak okázale dojímavý paskvil jako Minghellův opus magnum. Bohužel, tato úleva je jedním z mála čistě pozitivních pocitů, který po shlédnutí anglicko-francouzského snímku mám.

Příliš kudrnatý film

Parafrázovat příběh „Pokání“ nemá pražádný smysl, protože dříve či později se ocitneme kdesi v hájemství červeno-knihovnových frázích o lásce dvou třídně rozdílných lidí a o zásahu třetí osoby, který je rozdělí. A když se konečně mohou sejít znovu, zasáhne deus ex machina a spláchne čistou lásku krupobitím válečných útrap. Kostra příběhu je bohužel vystavěna s okázalou literární spletitostí a naprostou předvídatelností, která zkušenému divákovi rozkryje nejen vyvrcholení většiny scén, ale i jejich návaznost. V „Pokání“ není od počátku místo pro překvapení, je to typické milostné drama v němž jsou děje i skutky předurčeny a prvotním cílem je zapůsobit na city otřepanými zbraněmi, které dříve či později zastíní jakoukoli hloubku postav i efekt reálného. Právě ve chvíli, kdy film začíná žít, dýchat, oprošťuje se od nánosů prvoplánovosti, přijde scéna, která svým kalkulem a předvídatelností strhne celý příběh na úroveň sice ušlechtilé, avšak zkostnatěle literární historky, která trpí nadměrným množstvím „kudrlinek“, „básnění“ a „přídavných jmen“ (záměrně používám slova jedné z postav, které film nechtěně až příliš dobře vystihují).

Příběhu navzdory

Ano, jistě, k žánru milostných dramat taková poloha vyprávění patří a s klidným svědomím uznávám, že Joe Wright ji realizuje s mistrovskou lehkostí – jeho režijní styl není plytký, prázdný, automatický, je naopak inteligentní, bystře vyzdvihuje detaily, chytře poetizuje děj, neuraží afektovaností a až na malé výjimky se zdržuje kýčovitosti. Vynikající kamera jednak sbližuje diváka s postavami (nedoostřené a rozklepané detaily vášnivých scén), ráda snímá odrazy zrcadel a nebojí se ani výtvarně stylizovaných obrazů. Stejně tak dojem z příběhu vylepšuje hra s perspektivou vyprávění, kdy jednu a tutéž scénu nabídne film ze dvou různých pohledů (dětinskou interpretaci mladičké Briony a posléze skutečné dění mezi milenci). Divák se tak nemusí cítit krmen, ale naopak vyzýván k dialogu, což se do značné miry daří.

Vrcholem vizuální síly „Pokání“ je scéna z pláže u Dunkerque, kde na evakuaci čekají tisíce anglických vojáků. Bez jediného střihu vás film provede obrazy pekla a zmaru, dá vám nahlédnout do živoucího prostředí, které vtahuje a nezná slitování. Stejně tak scény z londýnského lazaretu, které, jakkoli se přímo nedotýkají hlavní příběhové linie, svou neobyčejnou syrovostí přispějí k motivu „pokání“ mnohem více než slova a nezbytné rekvizity melodramatu. Krom výborné režie nutno vyzdvihnout i herecké výkony, především pak Jamese McAvoye a Keiry Knightley, kteří nevděčnou úlohu dojemné dvojice milenců, jimž štěstěna nepřeje, zvládají bez patosu, zbytečných gest a dokáží si uchovat sympaticky civilní polohu. Podobně působí i troj-role Briony v různých časových fázích, jejíž přesvědčení, že pomocí fabulace lze svět měnit i nalézat vykoupení za utrpení, které tyto změny přinášejí druhým, z ní činí zřejmě nejzajímavější a svým způsobem nejdramatičtější postavu filmu. A v neposlední řadě nutno zmínit hudbu. Vnímavě zapuštěnou do děje, vyvěrající ze situace, často spojenou se zvukovými efekty (zejména klepáním psacího stroje). Je klasická, konzervativní, viktoriánsky padnoucí... Formálně je pokání prostě skvěle střiženým šatem, který žánru sluší.

Míjení

Kategorie uvěřitelnosti byla pro mě vlastně klíčovou. „Pokání“ obsahuje scény, které bych bez mrknutí oka označil za strhující. Těch několik minut válečných výjevů patří k tomu nejlepšímu a filmařsky nejvybranějšímu, co jsem k tématu viděl. Bez jediného výstřelu, s neobyčejnou váhou na výpovědní sílu obrazů, bez přikrašlování, bez patetických slov, které by člověk dozajista našel v produkci americké... Vybroušenou formou dokáže zkrátka film zaujmout a vtáhnout do děje, nabídnout prvotřídní vizuální požitek z vyprávění. Dovede vzbudit sympatie díky dobře zahraným postavám. Jediným a zásadním selháním Wrightova melodramatu je tak z mého pohledu příběh, který svou schematičností dusil všechno civilní a doslova mě tlačil před sebou, znemožňoval mi plně vstoupit do děje, ztotožnit se s ním, soucítit. V závěru, který vše vygraduje do tragického crescenda, už jsem na film hleděl pouze s nezúčastněností pozorovatele, který odmítá nabízenou katarzi. Bezesporu silný moment, ve kterém se ukáže, že jediným skutečným pokáním Briony je setrvávající přesvědčení o očistné síle fabulace, jsem prožil spíše hlavou než srdcem. Z mého pohledu nejvíce utrpěl Wrightův snímek mnohomluvností a zbytečným brnkáním na city tam, kde stačilo nechat film mluvit svými specifickými prostředky a ne mu diktovat vysokou míru literárnosti a sladkobolných frází (jakkoli je mi sympatické, že se tyto fráze hlásí více ke klasické anglické literatuře než k hollywoodské tradici).

Stejně tak je ovšem možné, že jsem zkrátka nebyl filmu dobrým divákem, nedokázal jsem se mu otevřít. Bohužel, nedokážu se zbavit dojmu, že část viny leží v citu-vyděračské povaze příběhu, nejen v povaze mé. Z kina jsem si tak odnesl jen těžkou směsici rozporů a rozmrzelosti nad skvělým řemeslem, které se poněkud minulo účinkem. Snad budete mít víc štěstí.

Flash trailer ČSFD