V předchozím filmu Tima Burtona tekla proudem čokoláda. V novém teče proudem krev. Ten, kdo aspoň trochu tvorbu střapatého blázna na režisérské stolici zná, bude tímto kontrastem jen sotva překvapen. Extravagantní pohádku Roalda Dahla o chlapci, kterému se splnil sen, střídá temný muzikálový příběh člověka, kterému byl jeho sen rozdupán na prach. A on se vrací, aby se pomstil. Ne jen jedinci, ale celému světu, který byl dějištěm jeho potupy. Bohužel, na jednu věc dříve Benjamin Barker, dnes Sweeney Todd zapomíná: pomsta je slepá. A krví se odpuštění koupit nedá.

Pomsta v upnutém šatu

Od první chvíle, kdy jsem se o filmu „Sweeney Todd“ doslechl, jsem v něj bezmezně věřil. Látka je totiž tkaná na míru Tima Burtona, člověka, který dovede makabrózní muzikály rozehrávat s lehkostí a šarmem umrlého varhanního virtuóza. Jeho umění spojit silnou hudbu s přitažlivým obrazem si diváci mohli vychutnat už mnohokrát a právě Sweeney, látka muzikálová, jevištěm prověřená, se tvářila jako ideální syntéza všeho, co dělá amerického podivína tak působivým a vizuálně nedostižným. Inu, možná právě poddajnost látky způsobila, že nový Burtonův film je rozpornější, než jsem ve svých nejtemnějších představách doufal.

Sevřený muzikálový narativ pracuje s obvyklým jevištním schématem, ve kterém se více zpívá, než mluví a koná. Hudba je hlavním komunikačním nástrojem a v úvodu plní i roli popisnou, když divákovi vrací střípky minulosti pana Todda alias Barkera a odkrývá nové rozestavení sil na šachovnici prohnilého Londýna. Střídá záštiplná čísla ďábelského holiče, svérázně nechutné výstupy vdovy Lovettové s rozněžnělými písněmi námořníka Jonathana a Barkerovy „ukradené“ dcery Johanny. Co mě skutečně zarazilo, je statičnost a vizuální nezaujatost, se kterou Burton vypráví. Vše je na místě, barevné kulisy, výrazné masky, kontrasty barev i typické expresivní herectví, ale co mi chybí, je zaujetí, grácie, náboj, který Tim většinou nepostrádá. Přitom scény, jako je ta s italským holičem Pirellim (tradičně ujetý Sascha Baron Cohen), přímo volají... po něčem, co by je vytrhlo ze strnulé muzikálové pózy a přivedlo k životu. Co by otevřelo zatuchlý prostor Londýna nadhledem a černým humorem. Jenže ono se nic neděje, kulisy jsou stereotypně temné, písním možná nechybí krása, ale chybí jim souznění a vcítění do rytmu vyprávění, které nikdy neabsentovalo u Elfmanových soundtracků. Film se valí těžkopádně kupředu, pěvecké výkony svou monotónností pokulhávají a pod slupkou vizuality schází to, co běžně nescházívá – druhý plán.

Jak chutná vikář?

Pokud od počátku něco upoutá, je to ústřední dvojice. Jak Depp v roli holiče-zabijáka, tak Helen Bonham Carter mají zvláštní burtonovské kouzlo bestií s lidským srdcem. Todd spojuje extravagantní vzhled „Střihorukého Edvarda“ s dravčím pohledem Hessena z „Ospalé díry“ a Depp ho pojímá na samé hranici hereckého rizika – extrovertní prvky převažuje zamračený výraz a zatnutá grimasa člověka, který ztratil sám sebe. Sweeney tak zůstává otazníkem a pro film je to dobře. Ale nepředbíhejme. Paní Lovett Helen Bonham Carterové je překrásně zrůdná panenka z hračkářství páně Burtona, spojuje se v ní popelavost černých vdov, zoufalost odkopnuté milenky a ostří vražednice. Milostný motiv, který ze vztahu paní domácí a jejího nekonvenčního nájemníka prosvítá, je konečně tím, co film prosvítí jiskrou humoru a dodá mu elánu. Duet, ve kterém si oba dohadují společné podnikání a přou se, zda chutná lépe vikář nebo básník, ale především „zamilovaná“ snová scéna na pláži, mají laskavě záhrobní nádech toho nejčernějšího cynismu. A náhle Burtona poznávám a svět pana Todda a jeho pomsty se pozvolna otevírá...

Pomsta je slepá

Nedokážu přesně změřit, jak velkou část filmu jsem strávil zoufalým modlením se k filmovému Bohu, aby se něco stalo a ta statická podívaná přede mnou oživla magií, na kterou jsem u režiséra „Ďábelského holiče“ zvyklý. Ale hodně dlouho jsem bezvládně seděl na Burtonově holičském křesle než do mě konečně zaťal svojí břitvu až po rukojeť. Finále je grandiózní a do jisté míry vykoupí snímek z jeho předchozích hříchů. Především ukázkově a bez patosu uzavře zápletku i příběhy postav. Má emoce, spád a chybí mu stereotyp, který mě zachvacoval například ve scéně, kdy Todd zpívá o kráse své dcery a podřezává zákazníky v pravidelném tempu pásové výroby. Jak bývá zvykem, není Burtonova hlavní síla v nějaké filozofické myšlence, ale v tom, že ukáže divákovi svět v nesmírně citlivém rastru, který nedokáže znehodnotit ani jinak velmi hojně stříkající malinovka. Je to moment, kdy postavy odhalí svoje srdce a zaplatí krutou daň za svůj sen, jakkoli byl pokřivený. Teprve ve chvíli, kdy na Sweeney Toddovi nezbude nic sympatického, kdy ztratí jeho pomsta definitivně opodstatnění, se tato postava stává dojemnou. Skrze zakrvavenou masku toho, kdo přestal být sám sebou a stal se monstrem, na chvíli prosvitne milující a naivní Barker. Pro tyhle momenty Burtona zbožňuju a s velkou úlevou konstatuji, že „Sweeney Toddovi“ nechybí.

Odraz v ostří břitvy

Co mu tedy chybí? Je to zvláštní, ale do určité míry mu chybí ucelenější poetika. Všechno, co nabízí, je mleté maso předchozích Burtonových filmů. Dává na talíř to, co funguje, ale člověk znalý kulinářských triků pana režiséra jednotlivé ingredience až příliš rychle rozkryje a nemůže se z nich plně potěšit. Z mého pohledu nefunguje nijak oslnivě souhra obrazu a hudby, ani pěvecké schopnosti herců (byť Carterová zpívá moc pěkně a Deppovi také pár působivých chvilek možno připsat). Těžko se zbavit dojmu, že se Burton s látkou spíše popral, než v ní našel životodárnou mízu a dokázal své tradiční výtvarné vize rozehrát do poutavých kaskád. „Sweeney Todd“ mi připadal jako krásná krabička, po jejímž rozbalení nevyskočila ven zubatá kachna nebo plyšový had-zabiják, jak jsme u Tima zvyklí, ale jen chladná břitva a v ní fascinující obraz tváře muže. Muže, který zapomněl, že pomsta nedokáže bolest utišit, jen ji působit. Muže, který musel svět zohavit krví, aby alespoň na moment uzřel antickou ironii svého osudu. Bohužel, jako každý odraz je i tento chladný a ožije jen na krátký magický moment. Sice pro něj stojí za to holičskou oficínu Sweeney Todda navštívit, ale osobně se pořád cítím podivně ošizen. Poprvé za tu dobu, co se k Timu Burtonovi obracím se zbožnou úctou, se cítím zvláštně nedotčený...

Flash trailer ČSFD