Viděl jsem za svůj život mnoho filmově zpracovaných počinů na téma „konec majestátní římské republiky“ a po tom, co jsem tento historický kolos shlédl podruhé mohu říci, že seriál „Řím“ vyhodnocuji jako vrcholné dílo na dané téma. Jeho konkurenti se až na výjimky buďto topí ve velké dávce historických nepřesností a zkratkovitostí (i zde jsou, ale jen drobně rozesety a navíc mnohdy ku prospěchu věci) nebo se drží striktně historické linie a velmi pokulhává dramatická stránka věci. Dějepisná věrohodnost a scénáristicko-dramatická úroveň se v „Římě“ chytly za ruku a jdou společnou cestou, i když občas našlapují celkem zvláštním způsobem. Děj počíná v době galských válek, ve kterých Caesar triumfuje, začíná první jiskření mezi vítězným vojevůdcem v plné síle a stárnoucím generálem Pompeiem a končí (alespoň děj první série) smrtí Gaia Julia. Nabízí přitom vcelku komplexní pohled na Řím, jeho morálku, zvyklosti, principy politiky. Jakoby ty velké události byly zasazeny jen jako méně významné drahokamy do velkého šperku, který nám velmi přitažlivě zprostředkovává přesvědčivý, přesto romantický a neostýchám se říci i dokumentární, pohled do antického Říma.

Herecké obsazení není nikterak hvězdných jmen, což rozhodně neznamená, že se jedná o netalentovanou sebranku ochotníků – ba naopak. Mnozí z nich mají za sebou četné divadelní či filmové zkušenosti a vytvořili tak neopakovatelné charaktery s vlastním šarmem a silným charismatem. Výprava seriálu je velmi slušná a lze říci, že věrohodnější než ve většině antických velkofilmů. Nečekejte však záběry na stotisícové armády a velkolepé bitvy ala Peter Jackson, v této stránce si „Řím“ zachovává určitou dávku střídmosti a komornosti, která však do koloritu velmi dobře zapadá a není rušivá. Podobné to je s několika naturalistickými výjevy, které nepůsobí nikterak bulvárně, ale jen skvěle dokreslují atmosféru a co si ale budeme povídat – antický Řím bez nějakého toho krveprolití, či obnaženého ženského klínu? To snad přeci ani nejde.

Děj má několik hlavních aktérů a nabízí tak pohled na život z několika úhlů životní úrovně. Od nejvyšší šlechty až po nejnižší patra římské periferie. V kulisách historických reálií se odehrávají další osudy, v nichž prim hrají životní pohnutí dvou Caesarových legionářů slavné třinácté legie, které jsou celkem šikovně zasazeny do soukolí velkých událostí a v mnoha případech jsou i hybately tohoto mamutího mechanismu. Další příběhovou linií je Caesarova rodina a boj dvou ženských představitelek ze slavných aristokratických rodů, Atie z rodu Juliů, která je matkou Octaviana (pozdějšího Císaře) a neteří Caesara a Servilie z rodu Juniů, matky Bruta a bývalé milenky Caesara. Právě tato vrstva příběhu se zprvu zdá jako vedlejší, nicméně tvoří to nejvybranější koření celého příběhu a to hlavně proto, jak skvěle dokázali scénáristé obě postavy a jejich vztahy vykreslit. Naprosto neodolatelná je Polly Walker v roli arogantní intrikánky Atie, kterou s jejími způsoby prostě nelze nemilovat.

Velmi zajímavé je sledovat výchovu mladého Octaviana, vylíčeného coby adolescentního mladého a velmi inteligentního spratka, s velkým nadhledem a chladnokrevností pramenící z jeho výchovy (velmi kvalitní materiál pro pozdějšího císaře) i dramatickou úpravu pohnutek Servilie, která se stala šedou eminencí při odstranění Caesara, ale to již zabýhám do zbytečných detailů. Zajímavá a svojská je i interpretace některých historických postav, z nichž největší šok jsem utrpěl při srážce s Kleopatrou, která zčásti bourá zažité klišé, s čímž je zpočátku trochu problém se vyrovnat, zvláště pokud jste na stříbrném plátně viděl nespočet jejích předchůdkyň držících se většinou v intencích určitého mustru. Řím je nejen dílem, které se snaží mít až dějepisný charakter, ale také skvěle dramaturgicky odvedenou prací, která nabízí zábavu, nové a neotřelé pohledy na přelom staré republiky na římské císařství a netopí se v zažitých standardech a vděčných historických frázovitostech typu „I ty, Brute?“. Nebojím se v souvislosti s tímto dílem porovnávat se zlatým fondem typu: „Já, Claudius“.