Jaký má smysl cesta, když neexistuje cíl? Jaký smysl má snaha, když neexistuje naděje? Jaký smysl má mateřské pouto, když humanita shořela na prach? Jaký smysl má Bůh, když člověk umírá v nekonečné pustině? Jaký smysl má vzpomínka na starý barevný svět, když ten nový je jen šedivou mrazivou pustinou, ve které se prohání vichr nad apokalyptickými zjeveními kanibalů a sežehnutých mrtvol? Může tu nejtemnější jeskyni ozářit malý plamínek svíčky?

Pustina světa

McCarthyho svět „Cesty“ je nekončící pustina beznaděje, svět, který z neznámých důvodů skončil a zbyly z něj jen nejasné vzpomínky na minulost a přítomnost, která se vymkla řádu kalendáře a šine se kupředu jako smrdutý a beztvarý chuchvalec. Troskami měst i spálenými pustinami se vlečou chatrné trosky poutníků, bezcílně bloumajících od žvance k žvanci. Jejich život je nekonečný útěk, útěk před minulostí, útěk před zimou, útěk před kanibalskými bandami... A mezi těmito poutníky jdou Otec a Syn, takřka nesmyslná připomínka byvšího světa, v němž měly věci svůj řád, slova svojí váhu, city svojí hodnotu.

Strastiplná pouť dvojice netvoří příběh v pravém slova smyslu, tedy žánrový půdorys putování za nadějí a za světlem, který se v post-apokalyptických narativech běžně očekává. Cestě není od počátku přisouzený žádný cíl, není žádný oheň na jejím konci, jen oheň v duši postav. Román je tak spíše sledem často nesouvislých obrazů, přerývaných pasážích, v nichž se opakují stejná slova, stejné obrazy, stejné činnosti. Hledání jídla, táboření, paranoický strach z napadení, úsečné a uzavřené hovory. Vrstvením podobných motivů i dějových segmentů dosahuje McCarthy dojmu neobyčejné surovosti a bezvýchodnosti pustiny, kterou nelze člověkem změnit. Věcem nelze navrátit smysl a času jeho řád. „Cesta“ je románem o obcházení nicoty, o udržování světelného kruhu, na který ze všech stran doráží temnota.

Spáleniště jazyka

Cormac McCarthy zvolil optimální polohu vyprávění, která vyniká především svou nezakrytostí a expresivitou. Není nijak rafinovaná, naopak, co má být vysloveno je vysloveno a mnohdy ještě zopakováno. Styl „Cesty“ je pestrý – vychází od úsečných syntaktických forem, vyštěknutých, předhozených čtenáři před oči bez obalu. Často upírá větě sloveso a jazyku jeho dynamiku; svět se tak před očima otevírá jako místo v posmrtné křeči. Kontrastně s tím ale zaznívá jazyk až biblicky obřadný, jazyk plný metafor, abstraktních slov, jímž dnes přisuzujeme velkolepý a všeobsáhlý význam (Bůh, nicota, věčnost). McCarthy si s nimi zahrává jako s běžnými slovy, klade je do sebevědomých výroků, jako by tato slova neměla v sobě nic posvátného. Někomu se tak „Cesta“ může zdát velkohubá, patetická, snad až bezobsažná. Nicméně stejně tak můžeme tento vypravěčský postup vnímat jako zdůraznění zániku starého světa, jehož Bůh nemá v prašné pustině větší váhu než konzerva s broskvemi nebo hlt vody.

V šedém světle vyšel ven, zůstal stát a na okamžik spatřil absolutní pravdu světa. Zdědili planetu, která se bez ustání otáčí kolem své osy. Nesmiřitelná temnota. Slepí psi slunce na zběsilém útěku. Drtivá nicota černého vesmíru. A někde v doupěti se dvě štvaná zvířata třesou jako liščata. Vypůjčený čas a vypůjčený svět a vypůjčené oči, aby se nad ním mohlo plakat. [s. 87]

Ráj srdce?

Jedinou pevnou kostrou knihy jsou postavy Otce a Syna, bezejmenných nikoli bez důvodu. Jejich psychologie je velmi sporá, jejich pouto je obnaženo na samou dřeň existenciální nutnosti. Většina románu je zaostřena na Otce, on je ten aktivnější, on nám občas odhalí svoje sny a vzpomínky. Je to umírající a kašlající svědomí světa, který byl, zrcadlo, v němž dohasínají jeho odrazy. Naproti tomu chlapec je záhadou. Křehký, zranitelný, nemluvný, přesto odhodlaný jít dál a uchovat alespoň odrazy odrazů, které mu Otec předává. Není důležité, že naděje neexistuje, hlavní je věřit a putovat – až tak jednoduše lze vykládat podivnou dvojici poutníků, která nikam nemíří a nic velkolepého nenachází. Nestává se aktérem dramatických a dobrodružných příběhů. Je pouze svědkem uhnívání a pokračujícího zániku, v němž dobro je jen prázdné slovo, umění jen zaplněné místo na polici a celý Vesmír pusté místo, které neskýtá útěchu, ani naději.

„Cestu“ můžeme zařadit do stále populárnějších chiliastických vizí konce moderního světa. Odlišuje se tím, že nevidí jasné dobro a jasné zlo někde na horizontu, jako hodnotu, ale spatřuje dobro pouze v zatvrzelé schopnosti v něj věřit a konat ho, i když existence ztratila veškerý smysl. Při vší drásavé beznaději je vlastně „Cesta“ textem plným naděje. A při vší temnotě je to román o světle.