OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Občas se stane, že nějaká nahrávka zapadne, člověk na ní zapomene a nalezne ji až po delší době a případná recenze se pak titulem „aktuální“ stěží může chlubit (snad těch pár měsíců není takový hřích). Na druhou stranu, některá alba stojí za to oprášit i za těchto podmínek. Neváhám tvrdit, že prvotina seskupení SAINT DEAMON si jistou pozornost zaslouží. Původem jsou ze Švédska a Norska a bez skrupulí se hlásí k odkazu těch nejznámějších severských kapel hrajících melodický power/heavy. A přesto, že žánrově nevybočují ani o píď, jistou svěžest do sbírky podobně laděných kapel přinášejí. Nováčky na scéně nejsou, jde o další z kapel, která se seskládala odevšad, nahrála povedené album, rozjela se na turné a nyní jí čeká zkouška času. Jejich členy jsme mohli vidět/slyšet v HIGHLAND GLORY, DIONYSUS, RIDE THE SKY, SINNER a dalších kapelách, známější je pouze jméno bubeníka Ronny Milianowicze, který si zabubnoval na prvním albu HAMMERFALL, u SINERGY, PRIMAL FEAR a démon ví, kde ještě. Ten stojí i za vznikem celé kapely, kdy po sedmiletém působení v DYONYSUS se společně se čtyřstrunným kolegou rozhodl založit nový subjekt. Producentem alba byl Jens Bogren, který si již jisté renomé vydobyl a produkoval například poslední studiovku SYMPHONY X. Dost však bylo jmen, shrňme trochu pocitů z hudby samotné.
Ponurý, chladný obraz, který zdobí obal CD dobře vystihuje i atmosféru celé nahrávky. Loď pohupující se na mořské hladině s paprsky slunce, klestícími si cestu skrz mraky připomíná melodie, které se lehce linou do éteru, nevtírají se, ale vtahují posluchače do svého proudu. Tu zazáří výrazně chytlavým motivem, jindy se ospale kolébají, ale po většinu času je stále vítr v plachtách. Po pravdě řečeno, už dlouho se mi do rukou nedostala nahrávka tohoto žánru, kterou bych si pustil s chutí opakovaně víckrát po sobě. Lehkost a zároveň propracovanost materiálu jej staví nad běžný průměr. Výrazný zpěvák za mikrofonem má určitě lví podíl, stejně tak i sborové pasáže nejsou nijak křečovité, nenarušují chladivou atmosféru, která se prolíná každou písní. Kytara je slušná, místy servíruje i velmi povedená sóla, ale do nijak obtížných nebo experimentálních vod se nepouští. Kapele se daří ubránit schematičnosti a jednotvárnosti materiálu, i přesto, že se víceméně drží středního tempa, jejich materiál je poměrně proměnlivý a ne chudý na zajímavé momenty.
Závěrem mohu SAINT DEAMON jen doporučit. Neoplývají sice originalitou, ani nejsou experimentálně založení, na druhou stranu jejich písně se nesnaží prvoplánovitě zahryznout po kůži či se nějakým hloupým motivem vtěsnat do hlavy. Ke kvalitám nahrávky přispívá i dobrý zvuk a podařená studiová produkce.
Jak říkají hudebníci severské školy melodického metalu: „Nemusí vždy pršet, stačí když kape“. A SAINT DEAMON se ve svém žánru vyšvihli někam na úroveň mírného deště.
7 / 10
Jan –Thore Grefstad
- zpěv
Toya Johansson
- kytara
Nobby Norberg
- basa
Ronny Milianowicz
- bicí
1. The Exodus (intro)
2. My Judas
3. In Shadows Lost From The Brave
4. My Heart
5. The Burden
6. No Mans Land
7. Ride Forever
8. Black Symphony
9. Deamons
10. The Brave Never Bleeds
11. My Sorrow
12. Run For Your Life
Vydáno: 2008
Vydavatel: Frontiers Records
Stopáž: 45:35
Produkce: Jens Bogren
Docela mě tahle kapela překvapila...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.