Rok se s rokem sešel a je čas na další album EDENBRIDGE. Plány se mají plnit! Loni to ošidili „Best Of“ kompilací, címž možná uchlácholili vydavatele, ale letos by to už neprošlo. Takže tu máme „MyEarthDream“ a s ním i zásadní otázka: „Potřeboval Lanvall dva roky na komponování materiálu pro nový studiový počin?“. Ke své vlastní radosti si odpustím rychlou odpověď: „Kdepak, vše je při starém, vzal si prostě dovolenou.“ Něco se tu přece stalo. Nejde o nějakou nápadnou změnu stylu, řekněme spíš o přístup k vlastní tvorbě. A nejde ani tak o zapojení živého orchestru, o němž ještě bude řeč, ale o oživení písní, které začínaly trpět značnou unylostí a nevýrazností a to i přes čím dal lepší produkční práci. „No dobrá,“ peskuje mi do toho mé kritičtější já, „kde je teda ta změna, která stojí za tím vyšším hodnocením? Poslední roky se s body zrovna nepředáš.“

Začněme od úvodní „Shadowplay“, která má kytarové riffy jaké tahle kapela nikdy neměla. Lanvall tvrdil, že „MyEarthDream“ je nejtvrdší album kapely a v tom mu musím dát za pravdu (to ale ještě nemusí být známkou kvality). Podobně, avšak ještě výrazněji je tento nový zvuk patrný na „Adamantine“. Nabrat více metalové syrovosti, ale neupustit od důrazu na romantické melodie, které se pro tuhle kapelu staly vývěsním štítem, je pravděpodobně styl, kterým by se Lanvall rád ubíral dále. Do kytarových pasáží jsou promíchány orchestrální pasáže, ale přesto nejsou na úkor studiových aranží kytary utopeny.  V baladické „Undying Devotion“ nejlépe vyznívají vrstvené, vícehlasé zpěvy v refrénu. Více než kdy jindy si právě na této desce kapela dala záležet na propracování sborů a neklade důraz jen na ústřední motiv. Sólový zpěv je stále doménou Sabine Edelsbacher, která má silný hlas a po technické stránce je skoro bez chyby. Na druhou stranu se nemůžu zbavit dojmu, že její projev je až moc profesionální, postrádající osobitost, kterou si jinak méně nadané zpěvule dokázaly získat proslulost. Výraznější zapojení kláves a piána také prospělo, například v „Remember Me“, kde právě prolínání svižného klavíru celou skladbou dodává potřebný náboj.

 „MyEarthDream“ (kapela to píše takhle dohromady, proč to nevím) je „ta dlouhá na závěr“, tentokrát v dvojnásobném balení, a zároveň i hlavní důvod pro přítomnost orchestru. Nejprve jako „MyEarthDream Suite (For Guitar And Orchestra)“, kde už podtitul napovídá, jde o instrumentální skladbu pro akustickou kytaru. Škoda, že tato podařená vložka z oblasti klasické hudby, pro kterou má Lanvall na svých sólových projektech slabost, nebyla umístěna někam doprostřed alba, jako intermezzo by fungovala. A na samotný závěr je přichystaná megalomanská titulní skladba „MyEarthDream“, která v sobě kloubí všechny klady i zápory dvanáctiminutové stopáže - instrumentálně nejpropracovanější dílo na albu, členité, plné různých motivů a zvratů, podpořeno burácivým orchestrem. Je to možná až moc dlouhý závěr, na druhou stranu (včetně Suity) to těch dvacet minut ustojí samo o sobě. O orchestrální část se starají lidé z Czech Film Orchestra, což je agentura, která verbuje muzikanty pro filmovou hudbu z České Filharmonie, Orchestru Národního divadla, Orchestru Českého rozhlasu a dalších, čili ty nejlepší, co naše země nabízí. Určitě se Lanvall pořádně plácnul přes kapsu, ale také se netajil tím, že s přechodem pod Napalm Records si vyjednal tučný rozpočet, který mu zapojení orchestru umožnil.

„Nuže, kam se ti EDENBRIDGE teda posouvají, že je na nové album pěna chvála?“
Nikam se neposouvají, oni hrají to co předtím, jen lépe, hudba je tvrdší, instrumentálně propracovanější, sbory členitější. Ten živý orchestr je jen třešnička, bez které by to také fungovalo, ale dnes je to holt v módě.