Norsko = black metal. Poměrně standardní rovnice, již lze beze zbytku aplikovat i na ELITE, seskupení, jež tak příjemně překvapilo svým předešlým zásekem „Bifrost“, na němž prezentovalo sice poměrně obvyklou, avšak povedenou porci rychlého, agresivního black metalu, určeného spíše pravověrnějším posluchačům. Novinka „We Own The Mountains“ je pak vcelku logickým pokračovatelem alba zmíněného – obsah zůstává, pouze forma podání se mírně proměňuje. Nelze však v žádném případě hovořit o změně zásadní.

Hlavním prvkem zmíněné transformace je pak následující skutečnost – zatímco „Bifrost“ byl zaměřen spíše undergroundověji, novinka může zaujmout i širší spektrum publika. Důvodem je zejména výrazně uhlazenější produkce, čistší zvuk, a tedy i zřetelnější, poměrně propracované skladby (výrazné melodie budiž značným bonusem). Agresivita zůstává na desce i nadále přítomna, přestože je typický bzučivý zvuk kytar nahrazen průhlednější formou jednotlivých linek. Až potud by vlastně bylo téměř vše v pořádku. Klíčovým nedostatkem této desky je však až přílišná podobnost jednotlivých skladeb. Samy o sobě sice obstojí bez výraznějších problémů (těžko vypichovat nějaké hitovky, všechny lze považovat za povedené), jsou-li však seřazeny do jednoho většího celku, nastává problém – přibližně v polovině alba se dostavuje stagnace, neřkuli mírná nuda, velký to nepřítel hudebního posluchače. Škoda, poněvadž potenciál je bezesporu na straně kapely a vůbec bych se nedivil tomu, kdyby ELITE v budoucnu zakotvili v katalogu některé z velkých, renomovaných firem. Mají na to.

Předchozí konstatování sice mohou vyznívat mírně v neprospěch pánů od polárního kruhu, avšak skutečnost je taková: pokud máte chuť na trochu nadprůměrného, rychlejšího blacku klasičtějšího střihu, kde hrají prim výrazné melodické linky a neřeší se žádné výrazné serepetičky, můžou být ELITE určitým tipem pro vás. Kapela se skutečně s ničím moc nepáře, a přestože jednotlivé kompozice působí vcelku propracovaně, nelze se ubránit dojmu, že hlavním záměrem Norů je přikování posluchače k židli díky regulérně stejnosměrnému tempu, které jen málokdy změní rychlost otáček. Díky tomu nahrávka působí výtečně jako kulisa, při soustředěném poslech však příliš neobstojí. Na druhou stranu, v žádném případě se nejedná o nemístný, bezhlavý nátěr - melodie jsou opravdu výrazné, povedené, místy až epické, zvuk je nádherně čitelný, strukturovaný, takže vlastně proč ne… Pokud vám zmíněná kritéria vyhovují, není co řešit a „We Own The Mountains“ lze bez větších okolků doporučit.