INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dlouho, předlouho museli čekat stříberští Coward čekat na vydání této placičky. Mám jen obavu, že opět nezvolili správnou firmu, ale uvidíme. Od nahrání tohoto materiálu uplynula dost dlouhá doba (květen 1999), takže sestava Coward od té doby se dost změnila. Postrádat budu určitě charismatického frontmana, basáka a vokalistu Jardu. Ale k věci. Pokud jste se s Coward dosud nesetkali, je třeba je trochu uvést. Chrakterizovat jejich muziku není lehké, protože tvorba Coward je hodně variabilní. Jejich muzika je melodická, velké místo tu dostávají klávesy, avšak celé je to postaveno na ostrých riffech hlavního tvůrce muziky, kytaristy Martina. Dá se těžko říct, nakolik se dají ještě Coward nazývat metalem. Je totiž vůbec otázka, nakolik se dají Coward vůbec něčím nazývat. Už na předchozí desce Earth Gravitation bylo zřejmé, že Coward jsou de facto nezařaditelní. Ne, že bych si s tím dělal hlavu, to fakt ne. Muzika Coward je totiž svým osobitým způsobem skvělá!!! Kluci jsou zruční instrumentalisti a mají neotřelé nápady. A ta muzika šlape. Jardův vokál je nezaměnitelný, chvílemi melodický, chvílemi zas řádně chraplavý... Coward jsou opravdu velice variabilní co se týče hudební stránky. Netoliko ovšem po stránce textové! Tam se Coward vyřádili a i to je jeden z jejich typických rysů. Cowardi jsou jednoznačně vtipálci, jimž, obrazně řečeno, není nic svaté, dokonce ani to, co svaté rozhodně není. Jejich texty jsou pěkné úchylárny. Třeba taková Christmas Rush je o pedofilním Santa Clausovi, Summer Hobby je o očumování bab atd. Na druhou stranu tu však najdete kritické texty jak ekologické, tak sociální (Why?, The Immortal, I,). Jak říkám, u Coward najdete leccos, všechno je však dobře udělané, zvukově na velmi dobré úrovni. Na Gate Of Immortality najdete celkem devět songů v délce cca 38 minut. Vyzdvihl bych zejména instrumentálku Singing Of A Imprisoned Bird, další variaci na oblíbené „ptačí“ téma. Nevím, opět věc, která je neortodoxní, ale výborně udělaná, zahraná a prostě dobrá. Obal je poněkud zvláštní jak motivem, tak barevně. Chybou je přehození dvou tracků na CD, takže k bookletu je přiložený letáček se správným pořadím skladeb. Ale to jsou jen malé mouchy...
8 / 10
Vydáno: 2000
Vydavatel: Vaško Music
Dnes, dne 3.6.2010 jsem si konečně sehnal toto cd, protože od února 2007 (kdy zde boduji 8,5/10 ) uteklo nejen spoustu vody, ale i jaksi mi někdo ještě nevrátil původní koupený výlisek, čemuž se ale ani nedivím...ha ha. A jsem tomu věru rád, že tohle cd mám opět k mání doma a mohu ho sjíždět ve svém přehrávači. Zase se nějak nepodařilo tuhle kapelu dostat do povědomí a zase je to dvojnásob škoda! Ty naše kvalitní kapelky jsou snad úplně prokleté, nebo co? Takže, až se pořádně naštvu, vezmu ty všechny COWARD-y, INNER FEAR-y, R.E.T.-y, T.O.O.H-y, CONTRASTIC-y, a útokem vezmu i mega firmy jako Earache, Century, Morbid Rec. a podobný a tím jednoduše dokážu, že v týhle malý zemi umíme občas nejen hrát hokej, ale taky, že zde máme kvalitní a originální kapely, které stojí za to...VYDAT!
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.