Albovou prvotinu nazvanou „Seven Sins“ dělí od počáteční demonahrávky kapely DOOMAS téměř dva roky a posun, ten je na první poslech znát. Zadumaní náladotvůrci z Nové Bani zapracovali jak na svých výkonech, tak na zvuku i celkových aranžích. Výsledkem je album, které ve svém srdci nese doom metal ve své ryzí, neřku-li dřevní formě. Pozvolna tekoucí hutné skladby kupředu táhne kytarové dvojspřeží, místy se v pozadí zardí klávesový mlženec a do popředí vystupuje poněkud klišovitý vokální model „kráska a zvíře“. Kapelník, zpěvák a baskytarista v jedné osobě Peter Baťko za ty dva roky  na sobě udělal spousty práce, jeho vokál je nyní sytý a jistý v základech, o čemž si mohl na předchozí demonahrávce „Lost Angels“ nechat jen zdát. Jestliže jsem v minulosti s povděkem kvitoval ženský vokál nyní jsem mnohem opatrnější. Hlasové polohy lady Befany jsou spíše uším nelahodícím hysterickým pokusem o operní soprány, než-li vážně míněným zpěvem. Její hlasová nedospělost je do uší bijící hlavně v místech, kde pěvecký úděl nese sama - bože chraň - bez výraznějšího přispění dalších nástrojů. To pak uši pláčí. V méně častých aranžích, kde je vokál podpořen Peterovým chrapotem, se člověku alespoň neježí z ženského zpěvoječení chlupy na zádech. Příště jednoznačně lépe volit zpěvačku, neboť toto je od demonahrávky jediný krok zpět. Vzhledem k některým pěveckým linkám, si dokáži velmi dobře představit situaci, kdy by mnohé ženské vokály dokázaly mnohem lépe suplovat klávesové chóry.

Poněkud překvapený jsem byl z bookletu i z prezentací skupiny, kde jsou jen strohé, popřípadě zmatečné informace, v bookletu dokonce naleznete na jedné stránce soupis jednotlivých protagonistů, kdy jednou se jmenují Denis/Befana podruhé Dennis/Befanna, a tak dále. Ačkoliv grafické zpracování na první pohled oku lahodí, přečíst tmavé místo na tmavém pozadí dělá nám starším už poměrně problém, alespoň že písmenka uvnitř dvojstránky obsahující jen v dnešní době téměř vyhlazené děkovačky, byť opravdu mamutí… „Seven Sins“ je počinem, který sice od svého předchůdce udělal mnoho kroků kupředu, ale také mu mnoho cesty ještě zbývá. Materiál je velmi chudý na silná místa. Chybí pasáže, které opravdu zaujmou, vtáhnou do děje, dokáží nést emoci, či chytnout za srdce. A troufám si říci, že bez nich budou DOOMAS stále bloudit někde na půli cesty. Pevně věřím, že pokud kapela udrží tempo, tak za dva roky tu budeme mít nové DOOMAS, skládající do mých rukou konečně maturitu ve formě vyspělé doom metalové nahrávky.