OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Laik žasne a odborník se diví. Pozorně poslouchaje sedmé řadové album skalních švédských kováků HAMMERFALL se sám sebe ptám, jestli existují odpovědi alespoň na některé z otázek, které mi vyskakují před očima (a většinou začínají slovíčkem „Proč“), nebo jestli by skoro nebylo lepší se raději neptat vůbec na nic. To už je na tom heavy metal tak špatně, že ani od kapely, která byla kdysi jednou z jeho nejsilnějších zbraní (a která, pravda, poslední dobou spíše klopýtala, než aby dělala čest svému jménu), se znovu nedočká ničeho jiného než jen pochybné sbírky skladeb nejasného motivu a o to jasnější (ne)kvality? Zřejmě ano.
HAMMERFALL, které jsem minule ne neúmyslně přirovnal k máslu, se totiž v palčivé výhni dnešní reality začínají pomalu rozpouštět stejně jako ona pochutina, vystavená podobně účinnému zdroji tepla. Nic nenadělají uběhlé tři roky relativního volna a s tím souvisejícího teoretického prostoru pro zodpovědnou přípravu, nové album je prostě tady a protože si nevidí ani na špičku nosu, vykřikuje do světa, že kdo nic neobětuje, nemůže čekat vítězství. A hle, tady se konečně nabízí otázka, na kterou existuje jasná odpověď – co obětovali HAMMERFALL, že čekají vítězství?
Stručně řečeno, nic. Jako kdyby se z kapely stali páni podnikatelé, na jejichž živnostenských listech je v kolonce koncese tučně napsáno „Heavy Metal“. Koncepce jasná, výdělek téměř jistý, na kvalitu nehleďme a naopak přitlačme na kvantitě. Už jsem tuhle myšlenku nakousnul minule a nemůžu si pomoci, přesně tak prostě HAMMERFALL momentálně fungují. Od řízného speed metalu přes věčný odkaz ACCEPT se postupem času dostali k metalovému kompromisu, z nějž teď razí jedno album za druhým. A v tom kovovém chuchvalci nejpozději od alba „Threshold“ naprosto spolehlivě objevíte totálně vyčpělou baladu (zde „Between Two Worlds“), instrumentálku nejednoznačných kvalit (oproti té minulé zde značně opotřebovanější „Something For The Ages“) a dvě až tři skladby znějící na úrovni hodné někdejšího zvuku jména HAMMERFALL (zde „Any Means Necessary“, „Legion“ a „Hallowed Be My Name“, u níž by se sice slušelo poznamenat cosi o přimhouřených očích, ale nač zbytečně přilévat oleje do ohně). Jinak kde nic tu nic, jen póza, šeď, nuda a jedna obrovská, splasklá bublina. Dalo by se možná ještě polemizovat o možnostech rozlišení toho, kde je daná skladba ještě „dobrá“, a kde už je „špatná“, když jde o stále stejného autora, ale to by to s prominutím nesmělo být všechno slyšet už na první poslech. A na „No Sacrifice, No Victory“ takový první poslech stačí bohatě, o tom žádná.
Je tu ovšem ještě jedna možnost, na kterou nesmíme zapomenout. Možná totiž, že HAMMERFALL nakonec ani žádné vítězství nečekají. Pak už jsem z toho ale na mou duši jelen.
Bez oběti není vítězství. Sám bych to lépe nevymyslel.
4 / 10
Joacim Cans
- zpěv
Oscar Dronjak
- kytary
Pontus Norgren
- kytary
Fredrik Larsson
- baskytara
Anders Johansson
- bicí
1. Any Means Necessary
2. Life Is Now
3. Punish And Enslave
4. Legion
5. Between Two Worlds
6. Hallowed Be My Name
7. Something For The Ages
8. No Sacrifice, No Victory
9. Bring The Hammer Down
10. One Of A Kind
11. My Sharona
Hammer Of Dawn (2022)
Dominion (2019)
Built To Last (2016)
(r)Evolution (2014)
Gates Of Dalhalla (Live CD/DVD) (2013)
Infected (2011)
No Sacrifice, No Victory (2009)
Masterpieces (2008)
Steel Meets Steel - Ten Years Of Glory (Best Of) (2007)
Threshold (2006)
Chapter V: Unbent, Unbowed, Unbroken (2005)
One Crimson Night (Live CD/DVD) (2003)
Crimson Thunder (2002)
The Templar Renegade Crusade (EP) (2002)
Renegade (2000)
I Want Out (EP) (1999)
Legacy Of Kings (1998)
Glory To The Brave (1997)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 50:01
Produkce: Charlie Bauerfeind
Studio: PAMA Studios, Švédsko
vypnite to uz
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.