KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hudobné recenzie z dobovej slovenskej tlače z prelomu rokov 1992 a 1993 sa zhodujú v jednom – GOREFEST hrajú vynikajúci death metal, ASPHYX nie. Tí druhí sú dokonca kopou hnoja. Z dnešného pohľadu zarážajúci nedostatočný prehľad a totálne nepochopenie faktu, že aj v zdanlivo úzkej odnoži extrémnej metalovej muziky môže hrať jedna kapela sofistikovanú muziku s priam hard-rockovými postupmi (na skvelej doske „False“) a tá druhá bohapustý brutálny nárez (zdrvujúci masaker „Last One On Earth“). V roku 2009 nadobúda celá vec ešte zaujímavejší rozmer. Kým GOREFEST definitívne oznámili koniec kariéry, ASPHYX úspešne chytajú druhý dych.
Práve k surovosti skladieb ako „M.S. Bismarck“ a „The Krusher“ sa chceli neúnavní Holanďania vrátiť aj na svojej novinke, ktorú pomenovali rozkošne štýlovým spôsobom „Death... The Brutal Way“. Mnohému napovedá aj pokračovanie skladby „Asphyx (Forgotten War)“, tentokrát s dovetkom „They Died As They Marched“. Pred deviatimi rokmi partia okolo Boba Bagchusa vyvrhla na svetlo sveta death-doomovú obludu „On The Wings Of Inferno“, na ktorej sa ASPHYX oddávali skôr pomalšiemu tempu a riadne ťaživej atmosfére. Mohutná hymna „Marching Towards The Styx“ či neúspešné proroctvo o konci sveta „06/06/2006“ potešili zrejme iba skalných – ku skutočnému úspechu chýbal jeden podstatný a dôležitý dielik puzzle. V roku 2007 všetko zapadlo na svoje miesto – legendárny Martin Van Drunen sa vrátil k ASPHYX, o dva roky neskôr s nahrávkou jeho neľudského vokálu vychádza aj celý nový štúdiový počin.
Bože môj, ten jeho hlas. Radosť a číra nostalgia pri jeho počúvaní – návraty v spomienkach až niekam na začiatok deväťdesiatych rokov, keď som objavoval krásy death metalu s nesmrteľným „Kladivom na čarodejnice“ od PESTILENCE. Ten pocit z kúskov skla zarezávajúcich sa do mozgu pri hitoch ako „Parricide“, „Extreme Unction“, „Bacterial Surgery“ či „Chemo Therapy“ je tu znovu – v celej kráse a naplno v skladbách na „Death... The Brutal Way“. Žiadne trápne intro, hneď od úvodných sekúnd brutálny nálet v štýle starej školy - od prvej bomby „Scorbutics“ až po štvrtú „Death The Brutal Way“ sekanica – rúbanica v rýchlom tempe a v neuveriteľnej intenzite. V doomovici „Asphyx II (They Died As They Marched“) sa láme album na polovicu, po jej posledných tónoch v štýle MY DYING BRIDE sa stroj smrti znovu rozbieha do rýchlych otáčok – skvelá „Eisenbahnmörser“ aj so zakomponovanými výstrelmi z dela dáva spomenúť na úžasných britských žoldnierov BOLT THROWER, s ktorými majú ASPHYX spoločný nielen prístup k hudbe, ale aj úspech u nemeckých fanúšikov – a tým pádom dobytú dôležitú (ak nie najdôležitejšiu) časť európskeho trhu.
Pri predstave tej koncertnej smršte, keď Van Drunena pri mikrofóne dopĺňa šikovný spevák a basgitarista Wannes Gubbels (s Bobom Bagchusom spolupracuje od čias albumu „Feeding On Angels“ pod hlavičkou SOULBURN, chroptil samozrejme aj na predchádzajúcej radovke ASPHYX - „On The Wings Of Inferno“), celkom dobre chápem to nadšenie všetkých priaznivcov riadne zhnitého a prašivého death metalu z dielne hrdých nasledovníkov stále živého odkazu HELLHAMMER a CELTIC FROST. Nový album od ASPHYX poteší presne tých fanúšikov, ktorých potešiť má. Armádu pamätníkov a okrem nich zrejme i pár zvedavých metalových tínedžerov, ktorých zaujíma aktuálna tvorba jednej z kapiel, ktorá na začiatku deväťdesiatych rokov riadne silno a hlasito udierala do kovu smrti. ASPHYX je aj po sedemnástich rokoch stále fascinujúca kopa hnoja.
Death metal... fakt brutálny. Od hudobníkov zo starej školy pre fanúšikov zo starej školy.
8 / 10
Martin Van Drunen
- spev
Paul Baayens
- gitara
Bob Bagchus
- bicie
Wannes Gubbels
- basgitara
1. Scorbutics
2. The Herald
3. Bloodswamp
4. Death The Brutal Way
5. Asphyx II (They Died As They Marched)
6. Eisenbahnmörser
7. Black Hole Storm
8. Riflegun Redeemer
9. Cape Horn
10. The Saw, The Torture, The Pain
Deathhammer (2012)
Death... The Brutal Way (2009)
On The Wings Of Inferno (2000)
God Cries (1996)
Embrace The Death (1996)
Asphyx (1994)
Last One On Earth (1992)
The Rack (1991)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 48:55
Produkce: Frank Klein Douwel
Studio: Sonic Assault Studio
Rád souhlasím s kolegou Rudim a vítám ho definitivně zpět v těch správných mantinelech, daleko od směšných vikingských odrhovaček. Inu, skutečně poctivá, tučná 8/10. Proč? Protože ASPHYX. Protože Martin Van Drunen. Protože miluji "Last One On Earth". Protože zbožňuji, když se ASPHYX rozhoupou ze svého věčného umrlčího doom metalového rozjímání a řádně prásknou do opratí. Přátelé, toto je ukázkový případ návratu, který má smysl!
Tak toto bol absolútne dokonalý návrat na scénu vo veľkom štýle... Za mikrofónom znovu zverským hlasom oplývajúci Van Drunen, k tomu priliehajúci surový zvuk a pekne nasratý materiál a hnilobný skvost je na svete... Rok od vydania a stále znie "čerstvo"... O takomto albume Obituary či Gorefest môžu len snívať... (brané v kontexte návratov, nie súčasnosti, aj ked floridských sa to týka aj dnes)
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.