Angličtí talenti MUSE měli po posledním super-úspěšném albu „Black Holes And Revelations“ velmi těžkou pozici. Kritika nešetřila chválou, album se prodávalo jako blázen a mezi příznivci alternativního rocku se kapela těšila respektovanému postavení. Logicky tedy početí následovníka provázela velká očekávání. Kapely, které tuto pozici ustály, většinou vkročily do síně slávy a uznání. Těžko ovšem vylepšit něco tak dokonalého jako bylo album „Black Holes And Revelations“. Byl potřeba krok jiným směrem. MUSE se nenechali ovlivnit úspěchem, ponořili se do svého světa, plně využili svého hudebního rozmachu a schopností a vytvořili umělecké dílo, koketující s vážnou hudbou. Ale vezměme to popořadě.

„The Resistance“ začíná tam, kde předchozí album končí. První skladba a zároveň singl „Uprising“ je přímočará hutná dupárna se zvukem posledního alba, s naléhavým a silným vokálem a jednoduchým kytarovým riffem. Tak nějak by nový MUSE zněli, kdyby vsadili na jistotu. Druhá, titulní „Resistance“ již naznačuje směr, kterým se nové album ubírá, větší prostor pro klávesy, perkuse, orchestr, méně kytar a odlehčený zvuk. Pro mě je to jedna z nejlepších skladeb celého alba, má skvělou melodii a graduje až do nebes. Album pokračuje ještě dokonalejší „Undisclosed Desires“, pro MUSE s netypickým zvukem, slapovanou basou a vytaženými bubny, řekl bych mix D.BOWIEHO a DEPECHE MODE s neskutečným drivem. Superlativy nelze šetřit ani u následujícího, prvního singlu z alba „United States Of Eurasia“, kde kapela ve větší míře zapojuje smyčcové nástroje, slyšíme arabské motivy a refrén jak od QUEEN. Zajímavou skladbu uzavírá klidné klavírní outro, zde samostatně pojmenované „Collateral Damage“. Zde bohužel mé nadšení končí. Album pokračuje klidnější „Guiding Light“ a já začínám zívat nudou. Z letargie mne na chvíli probouzí „Unnatural Selection“, začínající dupákem vypůjčeným z repertoáru QUEENS OF THE STONE AGE, který se ovšem po třech minutách rozplizne do nikam. Následující vypalovačka „MK Ultra“ s podmanivou atmosférou a pěknými klávesami ještě zachraňuje situaci, ale následující popěvek „I Belong To You“, pozvolna přecházející do příšerné a ukňourané „Mon Coeur S´ouvre á Ta Voix“, již standardům MUSE nestačí. A zde končí seriózní část alba.

Finále má obstarat „Exogenesis Symphony Part I-III“. Skoro patnáct minut dlouhý výlet na pole vážné hudby. Nevím. Až dosud se kapele dařilo udržet kombinaci smyčcového orchestru, kytar, kláves a elektroniky v příčetném stavu, ovšem zde se MUSE nechali unést pocitem vlastní výjimečnosti a zahráli si na skladatele vážné hudby. Pro mne je to moc velké „umění“a nebaví mě to. Možná jako samostatné EP, nebo singl, ale album tím úplně ztrácí spád a směr.

Co s tím? Co s deskou, na které jsou čtyři skladby geniální a zbytek nic moc? Připadám si jak sázející, kterého okradli o první cenu. Parádní nástup a první polovina alba vzápětí vystřídaná zklamáním a studenou sprchou v polovině druhé. Ano, možná jsem čekal něco jiného. Album je sice hravé, profesionálně dotažené, plné fíglů, hračiček a povedených momentů, má dokonalý zvuk a povedený zpěv. K úplné extázi ale kus chybí. Možná tam toho nacpali příliš a vznikl kočkopes. Škoda, myslím, že MUSE si vavříny zaslouží a jen neproměnili první matchball. Nepřestávám jim věřit. Příště to určitě bude bomba.