Jednou z vecí, ktoré redakcia Metalopolis vo svojom hlasovaní o album desaťročia náležite ocenila, boli návraty legendárnych kapiel, ktoré výnimočne prekvapili a na rozdiel od mnohých svojich kolegov dokázali aj v 21. storočí konkurovať celej kope svojich o generácie mladších nástupcov. VALHALLU DESAŤROČIA otvárali Švédi EUROPE, ktorí síce nenapodobnia komerčné úspechy spred 20 rokov, no priaznivci i znalci hard rocku ich dokážu oceniť i dnes. NAPALM DEATH o svoje miesto, zdá sa, neprišli nikdy a FIELDS OF THE NEPHILIM dokázali albumom „Mourning Sun“ svojich gotických nástupcov doslova zahanbiť – hoci zjavne len v očiach hudobných kritikov. Na miestach 81. – 90. sa zopár veľkých návratov uskutočnilo tiež. METALLICA oživila svoj starý zvuk a pokúsila si dobyť staré metalové zákopy, KING CRIMSON naopak nikdy nestratili kontakt s progresívnou esenciou svojho žánru, na rozdiel od jeho mnohých iných reprezentantov, ktorí sa svojou príslušnosťou k nemu tak radi hrdia. Symbolicky práve umiestnením na okrajoch nasledujúcej desiatky vyjadrili redaktori Metalopolis, ktorý z dvoch prístupov je im o čosi bližší.

90. METALLICA - Death Magnetic (2008)

Ak by sa dali všetky štúdiové albumy po vydaní „Čiernej dosky“ chápať ako únik od šialeného multimiliónového úspechu a snaha za žiadnu cenu neopakovať šablóny typu „Enter Sandman“ či „Nothing Else Matters“, METALLICA v roku 2008 unikla do minulosti - poriadnych 20 rokov dozadu. Po psychoterapii značky „St. Anger“ sa dalo čakať všetko možné (a vlastne aj nič), o to väčšia radosť a šok nastali po vypočutí vtedajšej novinky „Death Magnetic“. Veľká radosť a šok postupne pominuli, dobrý pocit zostal a vyniesol toto dielo zaslúžene medzi stovku najdôležitejších v celej dekáde. Rick Rubin dokázal z kapely vydolovať silné skladby, parádne gitarové riffy evokujúce krásne obdobie okolo albumu „... And Justice For All“, prinútil ich vrátiť sa k sólam, dostal z nich to najlepšie. Väčšina songov z „Death Magnetic“ sa môže na koncertoch hrdo merať s dlhoročnými hitmi a povinnými jazdami. „Death Magnetic“ znamenal návrat Hetfielda a spol. ku koženým bundám, „Death Magnetic“ je album, na ktorom hrá najväčšia metalová skupina všetkých čias po dlhej dobe znovu poriadny metal.

89. DECREPIT BIRTH - Diminishing Between Worlds (2008)

Ukázkový příklad žánrového chameleonství, jako mávnutím kouzelného proutku přetvořili kouzelníci z DECREPIT BIRTH klasický přímočarý USBDM v kultivovaný, sofistikovaně pojatý death metal, který jasně vzdává hold dobovým apoštolům technických řemesel. Nicméně Američané tak nečiní ve zvukově krystalicky průzračném balení a citlivě si tak uchovávají svoji původní brutal death metalovou auru. Druhé album DECREPIT BIRTH je současně i nahrávkou velmi kontroverzní, speciálně pak kvůli extrémně melodické Sotelově kytaře, pro zaryté milovníky původního USBDM vzorce zcela nestravitelného to prvku. „Diminishing Between Worlds" je navíc svým způsobem i albem „trendsetterským", neb participovalo na současném vývoji kalifornské, dříve striktně brutal death metalové větve směrem k mnohem melodičtější a technicky náročnější produkci.

88. DEAD SOUL TRIBE - A Murder Of Crows (2003)

Druhý album skupiny Devona Gravesa (a.k.a. Buddy Lackey, bývalý člen PSYCHOTIC WALTZ) je ešte aj dnes moderný, do dokonalosti prepracovaný metalový album s neprepočuteľnou inšpiráciou v progresívno-rockových vodách sedemdesiatych rokov. Perfekcionistické muzikantské výkony sa ale neutápajú v nekonečných onaniách a vykrádaní už dávno objavených postupov. Sila tohto albumu je v hľadaní nových chodníčkov, ktoré Devon dokázal nájsť, v melódiách, ktoré tvoria neuveriteľne silnú atmosféru a v prepracovaných aranžiach, ktorým dominovala flauta a nádherný spev. Ako napísal kolega Louža v recenzii tohto diela o Devonovom zlatom hrdle: „čistý, silný, atmosférický, originální … geniální“. A jeho tvrdenie týkajúce sa Gravesovho spevu môžeme pokojne aplikovať aj na celý album.

87. BLACKFIELD - Blackfield II (2007)

Druhý počin projektu anglického kytarového guru Stevea Wilsona a izraelského davového mága Aviva Geffena, jednoduše pojmenovaný „Blackfield II“, má křehkou tendenci stát se, společne se svým eponymním předchůdcem, jistým druhem vašeho alter ega. Toto za vás sbíra chybějící odvahu a do dálky posíĺá něžné vyznání lásky blíže nepoznané ženě, která se pouze na chvíli promítla vaším životem, přesto však jenom težko vymizí ze vzpomínek. Rozechvělě a tesklivě lamentuje o všudypřitomném zklamání z neutěšeného stavu společnosti, stejně tak prolamuje vaši introvertnost a dojemně vypovídá i nesměle křičí o nepochopení tohoto světa. Celková atmosféra není zas až tak depresivní, jak by se mohlo zdát a rukopisem, který hodně odráží písničkovější tvář Wilsonova PORCUPINE TREE, spíše vyvolává příjemný pocit z odzbrojující hudební melanchonie, vyšperkovaný naléhavým vokálem obou aktérů, kde zvláště pak neotřele působí Geffenův anglický zpěv vybavený sladkým přízvukem. Po hudební stránce projekt nepřináší nic zas tak nového, objevného nebo chcete-li pro uplynulou dekádu převratného. Přináší však něco mnohem důležitějšího, v čemž utvrdilo i následně vydané live DVD z New Yorku, a to otevřené rockové srdce na dlani.

86. EVOKEN - Quietus (2001)

Veľká časť ocenených vo Valhalle desaťročia si zaslúžila svoje miesto novátorským, unikátnym prístupom k tvorbe rockovej či metalovej hudby. „Quietus“ je však krásnym príkladom staromilstva, ktoré má čím nadchnúť aj dvadsať rokov potom, čo legendárni WINTER definovali hranice death-doomového žánru. Natoľko sprofanovaná temná atmosféra len málokedy znela dôveryhodnejšie, zhudobnená beznádej nebola a dodnes nie je v prípade tohto diela obyčajným slovným pojmom. EVOKEN sa síce - vďaka pramalým ambíciám - nikdy nedočkali masívnejšieho uznania verejnosti, v prípade „Quietus“ a jeho o vlas slabšieho nástupcu „Antithesis Of Light“ však k nemu mali pravdepodobne najbližšie. A celkom oprávnene, ich druhý album patrí z dnešného pohľadu medzi monolity najpomalšieho z metalových žánrov.

85. ALCEST - Souvenirs D´un Autre Monde (2007)

Neočekávané, o to však milejší překvapení. I tak by se mezi řadou dalších přívlastků dal charakterizovat debut ALCEST, jenž se odklonil od dřívějšího striktně blackmetalového vyznění, přičemž někdejší žánrová příslušnost posloužila jako jeden z mnoha odrazových můstků. Francouzi patřili mezi první, kteří ukázali, že skloubení blackmetalových prvků s hypnotizujícími shoegazeovými stěnami (jakkoliv nevědomé) nebylo vlastně vůbec špatným nápadem a může naprosto skvěle fungovat. Zasněná, melancholická atmosféra, epické pasáže prokládané rozvolněným akustickým brnkáním a především výrazné melodie, které by v jiném případě velmi nejistě balancovaly na hranicí sladkého kýče – to vše tvoří harmonický hudební celek, jenž i s odstupem několika let zprostředkovává stále stejně příjemný výlet do jiného světa.

84. MONO - You Are There (2006)

Albem „You Are There“ skončila jedna etapa v hudební kariéře MONO. Japonská čtveřice na této nahrávce po obsahové i formální stránce maximálně vypilovala svůj charakteristický rukopis, jenž se později stal zdrojem inspirace pro řadu následovníků. Deska v sobě spojila všechny podstatné inspirativní zdroje, které si kapela za dobu svého působení vyzkoušela a nechyběla jí opět ona charakteristická dynamičnost oscilující mezi zvukomalebným brnkáním a hlukovými stěnami, tentokráte však bez příkras a kudrlinek obnažená až na dřeň.

83. TEXTURES - Drawing Circles (2006)

Matematický metalcore aj prog, fascinácia MESHUGGAH i Devinom Townsendom. K tomu všetkému aj muzikantský stav mysle a talent, ktorý z „Drawing Circles“ urobil maximálne prístupnú, neodstrašujúcu nahrávku, ktorá by mala osloviť, nech je váš preferovaný žáner akýkoľvek. Čo do invencie a zásadovosti vrchol tvorby Holanďanov. Na predošlom „Polars“ tomu ešte čosi chýbalo, na nasledujúcom „Silhouettes“ to bolo celé ešte prístupnejšie a s ešte lepšou produkciou, no s priveľkým množstvom kompromisov.

82. WINDS - Reflections Of The I (2002)

I muži mají své dny, kdy je třeba oddechnout od vína a žen… nikoliv však zpěvu. Zvolnit, zklidnit, nadechnout se. Dát průchod hravosti. I čtyři muži oddaní černému umění to před devíti lety potřebovali. A udělali to. Reflexi svého „já“. Lépe se jim to už nikdy (anebo zatím?) nepovedlo. A pravdu děl o tomto nadčasovém díle náš nadčasový recenzent v neméně nadčasové recenzi: „Pro mnohé jistě nedostatečně metalové, pro jiné čarovně progresivní, pro některé jen výborné skloubení zasněné klasiky a metalové zpupnosti. Každopádně však album pro lidi s otevřenou myslí a srdcem. Album plné technické stability a hudební vyzrálosti.“ Je tomu již téměř 8 let, kdy byla tato slova vyřčena, a platit budou ještě hodně dlouho.

81. KING CRIMSON - The Power To Believe (2003)

Každá nahrávka Roberta Frippa & spol. je velkou událostí a svátkem nejsvětějším. Všechny mají své podmanivé kouzlo, které se stupňuje každým dalším poslechem, umí reflektovat dobu vydání, avšak ani zpětně nestárnou a nezasmrádají. I „The Power To Believe“, šťastná to třináctka v diskografii KING CRIMSON, do této šťastné rodinky zapadá bez sebemenších problémů. Umí ostrými nehty rozjetých kytar vyrýt hluboké šrámy v posluchačově duši, umí ho i ukolébat do zdánlivého bezpečí, když po povrchem to vře a chystá se další invaze. Láska na důkladný poslech, nic pro nedočkavce.

100. - 91. < pokračuj na > 80. - 71.